Když se interiér nepřístupný, památka promluví zvenčí

Černou a bílou kresbu na fasádě Schwarzenberského paláce zná každý, kdo prošel kolem Šternberského paláce na Hradčanském náměstí. Jen málokdo ale ví, že sgrafita nejsou jen ozdobou, ale nosičem příběhů starých přes čtyři sta let. Pokud se na ně podíváte pozorně, zjistíte, že nejde o náhodné ornamenty, ale o promyšlený systém obrazů a symbolů, které vyprávějí o majitelích domu i o dovednostech italských mistrů.

Jak číst fasádu domu jako historickou knihu Začněte tím, že si najdete dům, který vás už delší dobu zaujal, a postavte se naproti němu, abyste viděli celou fasádu. Všímejte si nejprve přízemí – často je nejmladší, protože se upravovalo kvůli obchodům a vstupům. Poté přejděte očima do vyšších pater, kde se dochovaly původní římsy, parapety a štukové dekorace. Typická pražská situace je renesanční jádro, na které v 19. století nasedla novorenesanční fasáda a na ni ve 20. letech přišla funkcionalistická úprava. Každý sloh zanechal jiné okenní šambrány, jiný tvar říms a jiný rytmus oken.

Při čtení výjevů se vyplatí znát pár klíčů: mužské postavy s antickými atributy odkazují na ctnosti a sílu rodu, zatímco ženské postavy symbolizují moudrost a spravedlnost. Pokud narazíte na motiv lva nebo orla, nejde o náhodu – jde o heraldická zvířata spojená s majiteli paláce. Nezaměňujte je ale s erbem, který je jinde – sgrafita jsou spíše dekorativní vyprávění než oficiální znak.

Zásadní je nenechat se zmást zdánlivou „jednoduchostí" kresby. Často se stává, že si lidé myslí, že jde o šablonu, ale opak je pravdou. Každý motiv je ručně rytý, a proto se linie mírně liší. Proto si dejte pozor na to, abyste při focení nesrovnávali jednotlivé části – každá je originál. A pokud plánujete návštěvu interiéru, vězte, že sgrafita jsou jen na fasádě, vnitřní výzdoba je mladší a úzce souvisí s pozdějšími úpravami.

Pražská architektura má jednu zvláštnost, kterou jinde v Evropě tak často nepotkáte. Stačí projít kolem jednoho domu v centru a na první pohled vidíte, že jeho přízemí patří secesi, první patro kubismu a střecha zase funkcionalismu. Nejde o nedokončenou přestavbu ani o architektonický chaos. Jde o vrstvení, které vzniklo přirozeně – každá generace nechala na domě svůj otisk, aniž by předchozí zcela zničila. Pokud se naučíte tyto vrstvy číst, otevře se vám úplně nový pohled na město.

Než si uděláte definitivní závěr, projděte stavbu z více stran. Vzadu u fary nebo kaple se často dochovaly starší konstrukce než na hlavním průčelí, které bylo reprezentativnější a procházelo přestavbami častěji. Všímejte si také spár mezi přístavky — svislá trhlina nebo rozdílný materiál prozradí, kde jedna část stavby navazuje na druhou. Typickou chybou bývá soudit podle jediného detailu. Kombinace materiálu, tvaru oken a členění fasády vám dá mnohem přesvědčivější obrázek. Až budete příště stát před zamčeným kostelem, podívejte se na jeho věž. Počet a tvar zvonicových oken, střílny pod římsou a korunní římsa vám řeknou o jeho stáří víc než kterýkoli průvodce.

Začněte mapováním terénních vln. V okolí zaniklých usedlostí najdete často mělké, široké zářezy ve svahu – to jsou bývalé cesty. Nejedná se o úzké pěšiny, ale o úvozy široké dva až tři metry, které se v zatáčkách stáčejí pozvolna. Všimněte si, jak jsou zahloubené: usedlost potřebovala přístup pro povozy, takže cesta musela být schůdná i v dešti. Pokud narazíte na úvoz, který končí uprostřed ničeho, zkuste stopovat jeho pokračování – často vede k plošině, kde stál dům.

Než vyrazíte na výlet za architekturou, ověřte si otevírací dobu. Mnoho zámeckých a hradních interiérů je v zimních měsících nebo během rekonstrukcí uzavřených. Neznamená to ale, že si odvezete jen fotku zamčených dveří. Vnější plášť stavby často vypoví o jejím stáří, slohu i původní funkci víc než upravené pokoje. Klíč je v pozorování detailů, které jsou volně přístupné z ulice, nádvoří nebo parku.

Po projekci se nezdržujte jen v sále. Vraťte se do pasáže a prohlédněte si ji znovu, teď s vědomím, co jste viděli na plátně. Mnoho lidí udělá chybu, že hned odejde. Ale právě po představení, kdy se lidé rozcházejí, je pasáž nejfotogeničtější a nejtišší. Zkuste si najít místo u východu do Vodičkovy ulice a pozorujte, jak se světlo mění s tím, jak zapadá slunce. To je moment, kdy pochopíte, proč se prvorepublikoví Pražané chodili do pasáží procházet nejen kvůli nákupům, ale kvůli samotné kráse architektury. A pokud máte chuť, v malém bistru uvnitř si dejte kávu – ale pijte ji pomalu, jako byste měli celý den. Tady nikdo nespěchá, pokud vy nespěcháte.