Když pravidla podáte špatně, lidé je obcházejí

Na závěr si ověřte, že pravidlo pochopili všichni stejně. Nechte každého vlastními slovy popsat, co udělá v konkrétní situaci. Když se odpovědi liší, ještě jste neskončili. Vysvětlování není jednorázový výkon, ale opakovaná kontrola, že se všichni drží stejné linie.

Pravidlo musí mít jasný důvod a hranici Každé pravidlo by mělo odpovídat na tři otázky: co přesně se má dělat, kdy se to má dělat a co se stane, když se to neudělá. Bez toho vzniká prostor pro dohady. Vyhněte se slovům jako „vhodné", „pokud možno" nebo „dle potřeby". Nahraďte je konkrétními podmínkami. Místo „komunikujte včas" řekněte „ozvěte se do konce dne, kdy se problém objeví". Každý si pod pojmem „včas" představí něco jiného a konflikt je na světě.

Nejčastější chyby: příliš mnoho lepidla, které promáčí papír; ostré hrany po střihu; a snaha vyrobit všechno najednou. Udělej vždy jen jednu rekvizitu, vyzkoušej ji ve hře a teprve pak pokračuj. Děti chtějí hrát hned, ne čekat na dokonalý výrobek.

Materiál a zpracování rozhodují o tom, jak dlouho hra vydrží. Děti ji budou nosit, ohýbat a občas i žvýkat. Papírové karty bez ochranné vrstvy se rychle opotřebují, malé dílky se ztrácejí. U her pro nejmenší hledejte větší a pevnější dílky. U her pro starší zkontrolujte, zda jsou součástky dostatečně odolné a zda se dají snadno nahradit, když se ztratí. Nezapomeňte, že hra, která se rozpadne po pár večerech, nikoho nebaví.

Na co si dát pozor při h�

Než začnete vysvětlovat, zjistěte, co už lidé vědí. Stačí jedna věta: „Co si představíte, když se řekne…". Odpovědi vám ukážou, kde se výklad rozchází s realitou. Pokud někdo pravidlo zná jen částečně, nedoplňujte hned vy. Nechte ho popsat, jak by postupoval. Teprve pak doplňte chybějící část. Lidé si mnohem lépe pamatují to, co sami řeknou, než to, co slyší.

Byt bez zahrady a pískoviště neznamená, že dítě nemá co dělat. Znamená to jen, že pohyb a tvoření musíte naplánovat jinak než na venkově. Základem je zbavit se představy, že zábava vyžaduje velký prostor nebo drahé hračky. Dítě potřebuje podněty, které se dají obměňovat, a dospělého, který vydrží být součástí hry. V praxi to znamená připravit dvě až tři aktivity dopředu a střídat je podle nálady.

Typická chyba je vysvětlovat pravidla jen jednou, na začátku. Lidé potřebují opakování v okamžiku, kdy pravidlo používají. Proto je lepší mít krátký přehled tam, kde se pracuje, než dlouhý dokument, který si nikdo nepřečte. Přehled by měl mít maximálně pět bodů. Pokud jich má víc, rozdělte je podle situací. Nikdy nevysvětlujte dvě pravidla najednou, pokud spolu nesouvisí.

Kdy je čas změnit činnost a čeho se vyvarovat Typická chyba je nechat dítě u jedné hry příliš dlouho. Jakmile začne kňourat nebo odhazovat hračky, není zlobivé, jen už potřebuje jiný typ podnětu. Přecházejte mezi klidnou a pohybovou aktivitou. Po deseti minutách běhání přijde vhod puzzl nebo kreslení. Pozor také na příliš mnoho hraček najednou – přeplněný pokoj děti spíš rozptyluje. Stačí vytáhnout jednu sadu, po sehrání uklidit a nabídnout další. Vyhněte se i tomu, abyste dítěti organizovali každou minutu. Nuda je pro rozvoj představivosti užitečná, jen je potřeba vydržet prvních pár minut.

Začněte tím, co už doma máte. Prostěradlo přes dva židle vytvoří stan, krabice od bot se promění v garáž, kuchyňská sítka v síť na motýly. Důležité je, aby dítě mohlo do hry fyzicky vstupovat – lézt, přenášet, stavět. Pokud jen sedí a dívá se, zábava vydrží pár minut. Proto je lepší zapojit celé tělo: válení na karimatce, přeskakování polštářů, nošení plyšáků z místa na místo. U menších dětí funguje i obyčejné přelévání vody z kelímku do kelímku, ale vždy na tácu nebo v umyvadle.

Ptejte se na námitky. Když někdo řekne „to nejde", nechte ho vysvětlit proč. Často se ukáže, že pravidlo je správné, ale chybí nástroj nebo čas. Pak je potřeba upravit podmínky, ne pravidlo samotné. Pokud námitku smetete, lidé přestanou mluvit a začnou pravidlo obcházet. Ticho není souhlas.

Když je venku opravdu ošklivo, osvědčuje se proměnit běžné činnosti na hru. Společné vaření bez ostrých nožů, třídění prádla podle barev, mytí nádobí s hadříkem. Dítě tak dělá něco skutečného, ne jen hračku. U starších dětí zabere stopovaná po bytě s papírky nebo hledání předmětů podle obrázků. Všechno musí mít jasný konec, aby se dalo říct: hotovo, teď si dáme svačinu. Bez konce se i dobrá hra zvrhne v únavu.

Většina pravidel není složitá. Složité je je vysvětlit tak, aby si je každý spojil s tím, co skutečně dělá. Pokud člověk nevidí, čeho se pravidlo týká v jeho každodenní práci, bude ho ignorovat nebo obejde. Nejčastější chyba je začít výčtem zákazů a příkazů. Mnohem účinnější je popsat situaci, ve které pravidlo vzniklo, a teprve pak říct, co se má dělat.