Co se stane s rádiovým signálem, když Slunce vybuchne
Jak číst sluneční skvrny bez dalekohledu Sluneční skvrny, které jsou hlavním projevem cyklické aktivity, lze pozorovat i bez optiky. Jednou z metod je projekce. Postavte se zády ke Slunci a do ruky si vezměte bílý papír. Mezi Slunce a papír umístěte malý otvor – třeba dírku v kartonovém papíru. Otvor promítne obraz Slunce na papír. Čím dále papír od otvoru, tím větší obraz uvidíte. Na něm pak můžete pozorovat tmavé útvary, které odpovídají skvrnám. Tuto metodu používejte výhradně v době, kdy je Slunce nízko nad obzorem, a nikdy se přes otvor nedívejte přímo.
Když večer vyrazíte pod oblohu, první věc, kterou většina lidí udělá, je, že si posvítí mobilem do mapy nebo na dalekohled. Tím ale spustí řetězec, který oddálí plnou adaptaci očí na tmu o desítky minut. Přitom stačí dodržet pár pravidel a můžete začít pozorovat detaily, které by vám jinak zůstaly skryté.
Adaptace očí na tmu není otázkou pěti minut, jak se mnozí domnívají. Základní úroveň získáte zhruba po dvaceti až třiceti minutách, ale plné adaptace dosáhnete až po čtyřiceti až padesáti minutách. V tomto období se citlivost očí na světlo zvyšuje až tisíckrát. Důležité je, že proces probíhá postupně – nejdříve se zapojí čípky, které zvládají barvy, ale jen za vyššího jasu, a poté tyčinky, které jsou citlivější na světlo, ale nerozlišují barvy. Z toho plyne první praktické pravidlo: nečekejte, že uvidíte barvy mlhovin nebo galaxií, pokud se díváte jen pár minut. To, co uvidíte, bude šedavá mlha, ale to je normální.
Nejdůležitější je vyvarovat se základních chyb. Nikdy nepozorujte Slunce přímo, ani přes tmavé sklo, CD nebo fotografický film. Tyto materiály neodfiltrují ultrafialové záření a můžete si nenávratně poškodit zrak. Při projekci dírkou nikdy nedívejte otvorem, ale jen na papír. A pokud používate rádio, nepleťte si běžné rušení z elektroniky se sluneční aktivitou – vždy si ověřte, zda je rušení přítomné i na jiných frekvencích. Systematický deník pozorování vám pak pomůže odhalit, kdy se Slunce chová neobvykle, a to i bez jediné koruny navíc.
Další možností je sledovat rádiové rušení v pásmu krátkých vln. Pokud posloucháte rozhlas na frekvencích kolem desítek megahertzů, můžete zaznamenat šum nebo výpadky signálu. Tyto jevy často souvisejí se zvýšenou sluneční aktivitou. K tomu nepotřebujete žádné speciální přijímače, stačí běžné rádio a volný kmitočet. Důležité je zaznamenávat si čas a délku výpadků. Náhlé zhoršení signálu v odpoledních hodinách může signalizovat erupci na Slunci, která vyšle k Zemi proud nabitých částic.
Prvním a nejčastějším projevem sluneční aktivity je náhlé zesílení šumu na pozadí. Pokud posloucháte frekvenci, kde běžně bývá slabý signál vzdálené stanice, a místo toho slyšíte jen praskání, syčení nebo hučení, může jít o tzv. ionosférickou poruchu. Ta vzniká, když rentgenové záření z erupce ionizuje spodní vrstvy ionosféry. Vlny, které by normálně prošly, se začnou pohlcovat. Typické je, že problém nastane během několika minut po erupci a trvá hodiny. Pokud se šum objeví náhle a bez zjevné příčiny, podívejte se, zda zrovna neprobíhá zvýšená sluneční činnost – třeba na webu s aktuálními daty o počasí ve vesmíru. Ale pozor, nemusíte hledat nic složitého, stačí si všimnout, že se problém opakuje v několikadenních cyklech.
Pokud chcete adaptaci urychlit, můžete si pomoci i tím, že budete chvíli sledovat oblohu bez dalekohledu, a teprve poté se podívat do okuláru. Oko si postupně zvyká na tmu, a pokud ho hned zahltíte pohledem do přístroje, může to být kontraproduktivní. A ještě jedna praktická rada: pokud jste v přírodě a potřebujete se orientovat, používejte raději červené světlo, ale i tak se snažte svítit co nejméně. Často stačí nechat oči zvyknout si na tmu a pak se pohybujete bez světla – znáte to z domova, když jdete v noci na záchod. Takový přístup vám umožní vidět mnohem víc, než čekáte, a pozorování noční oblohy se stane zážitkem, na který nezapomenete.
Nejdostupnějším ukazatelem jsou polární záře. Pokud žijete v mírných zeměpisných šířkách, nemusíte čekat na velkou geomagnetickou bouři. Stačí sledovat předpověď slunečního větru a věnovat pozornost večerní obloze. Když se k večeru objeví narůžovělé nebo nazelenalé záře, často bezprostředně předcházejí výraznějšímu polárnímu oválu. Ale pozor – záře nemusí být vždy viditelná pouhým okem. Často ji zachytí až fotoaparát s delší expozicí. Proto si vezměte stativ a zkuste fotografovat severní obzor i ve chvíli, kdy si myslíte, že tam nic není.
Kdy se magnituda mění a kdy zůstává stejná? Zdánlivá magnituda není konstantní hodnota. U některých hvězd se mění v čase – takzvané proměnné hvězdy. Například Algol v souhvězdí Persea pravidelně mění jasnost kvůli zákrytu slabším průvodcem. Také planety mění svou jasnost v závislosti na vzdálenosti od Země a fázi. Venuše dosahuje magnitudy kolem -4, Mars může mít od +1 až po -3, podle toho, kdy je k Zemi nejblíže. Pokud sledujete jasnost hvězd pravidelně, zapisujte si hodnoty a porovnávejte je s katalogem – je to jednoduchý způsob, jak si ověřit, že pozorujete správný objekt.