Pět netradičních her, které rozproudí děti ve školní družině

Jak na hru, která nikdy neomrzí a zabaví celou rodinu Výborná je také hra na „sochy podle přírody". Jedno dítě předvádí nějakou věc z lesa – může to být strom, houba, zajíc – a ostatní hádají. Když uhodnou, předvádějící řekne, co to bylo, a vybere dalšího. Tato hra podporuje pohyb, protože děti často napodobují i to, jak se věc hýbe, a učí se pozorovat rozdíly mezi zvířaty a rostlinami. Pokud je dětí víc, můžete z toho udělat soutěž – kdo uhádne nejrychleji, vyhrává. Ale pozor, důležitější než vítězství je smích a to, že se děti učí jeden od druhého.

Noční stolek bývá nejvytíženějším místem v ložnici. Sklenice vody, brýle, nabíječka, pár drobností z kapes a možná i ta kniha, kterou jste před měsícem odložili. Pokud chcete z něj vytvořit skutečný čtecí koutek, musíte začít radikální redukcí. Vše, co nesouvisí se čtením nebo spánkem, patří jinam. Nabíječku přesuňte na podlahu za stolek, sklenici s vodou na vzdálenější roh, a pokud máte na stolku kosmetiku, najděte jí místo v koupelně. Cílem je, aby na ploše zůstaly jen tři až čtyři předměty, které podporují rituál čtení.

Nejčastějším viníkem je proležený sedák. Když pěna nebo pružiny ztratí pružnost, vaše pánev se propadá dolů a dozadu. Tím se zakulacují bedra, přetěžují se meziobratlové plotýnky a svaly kolem páteře se musí neustále snažit držet rovnováhu. Výsledek? Tupá bolest v kříži, někdy vystřelující do hýždí nebo stehen. Podobný efekt má i opěrka zad, která se viklá nebo je příliš měkká na to, aby udržela přirozené prohnutí.

Častou chybou je, že rodiče začnou být netrpěliví a hned skáčou do hry s tím, že to dělají špatně. Nechte děti, ať si hru přizpůsobí. Pokud chtějí místo skřítků stavět hrad pro brouky, je to v pořádku. Druhou častou chybou je, že hru hned ukončíte, když se děti začnou hádat o to, kdo bude co dělat. To je přirozená součást učení se spolupráci. Nechte je, ať si to vyříkají, a teprve když to nejde, nabídněte kompromis – třeba že si role vymění po pěti minutách.

Když už víte, že podpora je pryč, přizpůsobte tomu i svůj režim. Každých třicet minut vstaňte, protáhněte se a udělejte pár dřepů. To nevrátí sedačce pružinu, ale odlehčí páteři a přeruší cyklus přetížení. A pokud se bolest objevuje každý den a neustupuje ani po změně sezení, poraďte se s fyzioterapeutem – někdy je problém skutečně v těle, a ne v židli. Ale ať je to tak či onak, sedačka, která vás nepodrží, je tichý nepřítel, kterého byste neměli ignorovat.

Pokud chcete děti zabavit na delší dobu, zkuste „lesní překážkovou dráhu". Vyberte si krátký úsek cesty a nechte děti vymyslet, jak ho projít tak, aby se nedotkly země – třeba po kládách, kamenech nebo po spadlých větvích. Tato aktivita rozvíjí rovnováhu a odhad vzdálenosti. Dítě samo rozhoduje, co je bezpečné a co ne, čímž se učí zodpovědnosti. Můžete mu ale jemně poradit, když si nebude vědět rady. Pozor na to, abyste nepodceňovali vlhké mechové kameny – ty bývají kluzké i pro vás.

Jak poznáte, že síť není důvěryhodná Prvním varovným signálem je, když se k síti připojíte a prohlížeč vás přivítá vstupní stránkou, která po vás chce přihlášení do e-mailu, sociální sítě nebo dokonce platební údaje. Žádná kavárna, knihovna ani hotel nepotřebuje vaše heslo k bankovnictví, aby vám poskytla internet. Pokud si nejste jistí, zeptejte se personálu na přesný název sítě a ověřte, že se připojujete k té správné. Často totiž stačí drobná záměna – místo „Kavarna_WiFi" se připojíte k síti „Kavarna_WiFi_free" – a už jste v pasti.

Důležité je také respektovat, že dítě nemá náladu si hrát. Někdy je nejlepší nechat ho jen tak běhat, sbírat klacky a mlátit s nimi do stromů. I to je hra, která má smysl, a příroda to bez problémů vydrží. Pokud si chcete být jistí, že vás les nezklame, vezměte si s sebou jen dobrou náladu a otevřené oči. Žádné hračky nejsou potřeba, když mají děti prostor a váš čas.

Les není jen místo na procházku, ale také nekonečná herna, která nevyžaduje žádné pomůcky. Klíčem je zapojit dětskou představivost a naučit je všímat si detailů. Začněte jednoduchou hrou na „lesní poklad". Dítě dostane za úkol najít tři věci určité barvy, dvě věci, které jsou měkké, a jednu, která vydává zvuk. Můžete to obměňovat podle věku – menší děti hledají konkrétní tvary (kulaté, dlouhé), starší děti pak můžou hledat věci, které k sobě patří, třeba list a strom, ze kterého spadl. Důležité je nechat dítě objevovat samo a neříkat mu hned, co má vidět.

Když odpolední družina připomíná spíš únavný stereotyp než dobrodružství, je čas sáhnout po hrách, které děti doslova nabijí energií. Nejde o žádné složité pomůcky ani dokonalou tělocvičnu. Stačí pár metrů chodby, školní zahrada nebo běžná třída s volným prostorem. Klíčem je překvapení a pohyb, který není cíleně „výchovný", ale přirozeně zábavný.