Když hra není hra: chyba, která ničí emoční učení
Nejprve si udělejte reálný obrázek o vlastním používání telefonu. Týden si zapisujte, kdy a proč sáhnete po mobilu – u ranní kávy, při čekání na oběd, večer u televize. Zjistíte, že většina spouštěčů je rutinních, ne nezbytných. Pak si nastavte konkrétní pravidla, která zvládnete dodržet. Třeba žádný telefon u jídla, nebo první hodinu po příchodu z práce nechat mobil v tašce. Důležité je, aby pravidla platila pro všechny – dítě je vnímá jako férová, když vidí, že se týkají i vás.
Nezapomínejte na odměny. Když teenager dodrží dohodu a stráví bez telefonu celý večer, neberte to jako samozřejmost. Oceňte to – slovně, nebo společnou aktivitou. Naopak, pokud pravidla poruší, neřiďte se hned tresty. Dejte mu šanci to napravit, třeba tím, že si čas u obrazovky o hodinu zkrátí následující den. Důležité je, aby si uvědomil, že pravidla mají smysl, a ne že jsou to jen libovolné zákazy. Postupně pak můžete prodlužovat dobu bez digitálních technologií, až se z toho stane běžná součást rodinného života.
Jak nastavit pravidla, která nebudou vypadat jako trest Začněte tím, že si sednete a společně vytvoříte „digitální ústavu" – seznam pravidel, která platí pro všechny v domácnosti. Nezahrnujte do toho jen teenagera, ale i sebe. Pokud vy sami u večeře koukáte do mobilu, vaše argumenty ztrácejí sílu. Domluvte se na konkrétních časech, kdy jsou telefony mimo dosah – třeba během jídla, při společných aktivitách nebo hodinu před spaním. Důležité je, aby měl teenager pocit, že má slovo, a aby pravidla platila pro všechny stejně.
U stavebního spoření je hlavní výhodou státní podpora, ale pozor: je podmíněna minimální dobou spoření a také tím, že naspořené prostředky použijete na bydlení. Než smlouvu podepíšete, zjistěte si, jaké jsou poplatky za uzavření, vedení a kdy můžete peníze vybrat bez ztráty zvýhodnění. Nezapomeňte, že pokud smlouvu ukončíte předčasně, přicházíte o část výnosů a možná i o státní příspěvek, který vám bude vrácen zúčtovaný.
Dalším častým spouštěčem je přechodová situace. Dítě si hraje a vy najednou oznámíte: „Jdeme domů." Následuje scéna. Přechody jsou pro batolata náročné, protože neumí rychle přepnout pozornost. Řešení spočívá v předvídání a rituálech. Pět minut před odchodem řekněte: „Za chvíli půjdeme, ještě dvakrát sklouzneme." Potom připomeňte znovu. Dítě ví, co přijde, a vzdor ztrácí důvod. Vyhněte se ale planým slibům – pokud řeknete „ještě dvakrát", musí to platit.
Pro dětské spoření si vyberte účet, který neúčtuje poplatky za vedení a umožňuje vklady kdykoli bez sankcí. Důležité je zjistit, jaká je úroková sazba, ale také to, zda je garantovaná nebo variabilní. Mnoho rodičů udělá chybu, že zvolí účet podle výše úroku, ale nesleduje podmínky pro jeho získání – často stačí měsíční vklad, ale jen do určité výše, a vyšší částky jsou úročeny nulou. Pravidelně kontrolujte, zda se podmínky nezměnily, a pokud ano, neváhejte účet změnit.
Prakticky postupujte takto: nejprve si definujte cíl a horizont spoření. Pak si od každého typu spoření vyžádejte nabídky od více institucí – ne jen od jedné, kterou znáte. Srovnejte si celkové náklady, nejen úrok. Proklepněte si, co se stane, když přestanete vkládat, nebo když budete chtít peníze vybrat dříve. Až budete mít jasno, otevřete pouze jedno spoření, které opravdu využijete. Dva účty u dvou bank jsou zbytečné a jen vás stojí čas i případné poplatky.
Na konci si vždy položte otázku: co si dítě z hry odneslo? Ale neptejte se ho přímo. Pozorujte jeho chování po hře – jestli se více ptá na pocity druhých, jestli samo nabízí pomoc. Taková zpětná vazba je nejlepší hodnocení. Vyhněte se zbytečným pochvalám jako „to jsi zvládl skvěle", protože ty vedou k závislosti na názoru druhých. Místo toho řekněte: „Dnes ses zeptal, jak se má Maruška, to mě potěšilo." – a to je vlastně vše.
Na co se zaměřit jako první? Největší rizika představují ostré hrany nábytku, volné kabely, zásuvky, dveře a předměty v úrovni očí dítěte. Projděte byt z pohledu miminka – klekněte si na všechny čtyři a prozkoumejte každý kout. Uvidíte, co všechno vás napadne: rohy konferenčního stolku, nožičky židlí, police s dekoracemi, ale i třeba pračka nebo myčka, k jejichž otevírání se vaše ratolest brzy dopracuje. Nezapomínejte ani na okna – dětské pojistky oken by měly být samozřejmostí, a to i v přízemí.
Zapojte do hry reálné situace ze života. Namísto abstraktních karet použijte příklady z běžného dne – třeba to, že se sousedka zlobí, protože jí někdo pošlapal květiny. Dítě se tak učí vnímat emoce v kontextu. Nezapomínejte, že sami jste vzorem: pokud u hry křičíte nebo se mračíte, učíte dítě, že emoce jsou něco špatného. Naopak, když ukážete, že i vy jste naštvaní, ale zvládáte to, dáváte mu nástroj do života.