Sestup, který zničí celou túru: kde se chybuje
Nadváha u psa se plíží pomalu a majitel si jí často všimne, až když zvíře začne mít problémy s pohybem. Nejspolehlivější orientační metodou je pohmat žeber. Postavte se ke psu, položte dlaně na obě strany hrudníku a lehce přejíždějte. Žebra musíte cítit podobně jako klouby na hřbetu ruky, ne přes silnou vrstvu tuku. Zároveň se pes od pohledu zužuje v pase za žebry a břicho stoupá nahoru k pánvi. Když je zvíře z boku placaté a shora připomíná spíš sud, má nadváhu. Přesné číslo na váze je méně důležité než tato kontrola, protože plemena se liší stavbou těla.
Těsto hněte nejdřív v míse, pak na pomoučeném válu. Zpočátku se lepí, ale po pěti až osmi minutách se začne odlepovat od ruky i od stěny mísy. Pokud se lepí i po deseti minutách, nepřidávejte hned mouku. Nechte těsto pět minut odpočinout, mouka nabere vodu, a teprve pak zkuste hníst dál. Přidáním příliš mnoho mouky získáte tuhé, suché buchty, které druhý den tvrdnou.
Pozor na výmluvy, kterými lidé nadváhu omlouvají. „Je to jen zimní srst" nebo „má těžkou kostru" jsou časté, ale většinou mylné. Srst změní obrys jen minimálně, kdežto tuk se projeví na pohmatu žeber i v pase. Dalším signálem je změna chování – pes se vyhýbá delším procházkám, funí při chůzi do schodů, rychleji se zadýchá nebo si po hře potřebuje déle odpočinout. U psů s hmotností navíc se častěji objevují bolesti kloubů, problémy s vazy a u starších jedinců i potíže s dýcháním. Pokud si nejste jistí, nechte psa zvážit a prohmatat u veterináře; ten určí ideální hmotnost podle plemene, věku a kondice.
Základem je změna krmné dávky, ne hladovka. Zvažte vše, co pes denně dostane – granule, konzervy, pamlsky, zbytky od stolu i odměny při výcviku. Odměny bývají největší skrytý zdroj kalorií. Odměřujte krmivo odměrkou nebo vážte, ne odhadem „na oko". Snižte dávku o deset až dvacet procent a upravte ji podle výsledku po dvou až třech týdnech. Pokud pes dostává granule s vysokým obsahem tuku, přejděte na krmivo určené pro snížení hmotnosti nebo na variantu s nižší energetickou hustotou. Nikdy nekrmte méně než polovinu původní dávky bez porady s veterinářem, jinak hrozí nedostatek živin.
Pohyb zvyšujte postupně. Krátká častá procházka je lepší než jedna dlouhá, na kterou pes není zvyklý. Začněte o deset minut denně navíc a každý týden přidejte pět minut, dokud se nedostanete na dvojnásobek původní doby. U psů s nadváhou a bolestmi kloubů volte klidnější tempo, plavání nebo chůzi ve vodě. Vyhněte se skákání a prudkým startům, které namáhají vazy. Hubnutí má být pozvolné – úbytek kolem jednoho až dvou procent hmotnosti za týden je bezpečný. Rychlé shození váhy vede ke ztrátě svalů a k návratu kil zpět.
Plán je hotový teprve tehdy, když máte záložní variantu. Zjistěte, jestli se dá sestup zkrátit lanovkou, jinou cestou nebo jestli je v okolí místo, kde se dá bezpečně přenocovat. Nenechte se tlačit časem ani partou, která chce "to rychle slítnout". Právě ukvapený sestup, kdy se lidé snaží dohnat zpoždění, je nejčastější příčina úrazů. Naplánujte túru tak, abyste měli po sestupu ještě rezervu na cestu domů – ne aby sestup byl poslední věc, kterou ten den bezpečně zvládnete.
Na náročný sestup se dá připravit i technicky. Vezměte si hole – v prudkém klesání přebírají část zátěže z kolen a zlepšují stabilitu. Pevná obuv s tvrdou podrážkou a dobře utaženým kotníkem je nutnost, ne doplněk. Před túrou si zkontrolujte, jestli vám nekloužou tkaničky a jestli máte v botě dost místa na to, aby prsty nenarážely do špičky – při dlouhém sestupu je to nejčastější zdroj bolesti a puchýřů. Zvažte i to, jestli nepotřebujete krátké mačky nebo jinou protiskluzovou výbavu, pokud jdete na podzim nebo na jaře po mokrém listí a blátě.
Nejdřív spočítejte, jak dlouhý a jak strmý sestup vlastně bude. Výškový rozdíl při výstupu a sestupu nebývá stejný – někdy se vracíte jinudy a klesáte víc, než jste stoupali. Zjistěte, kolik metrů klesání vás čeká, na jakém povrchu (suť, kořeny, mokrá skála, travnatý svah) a jestli vede exponovanými místy. Právě exponovaný sestup vás zpomalí víc než výstup, protože vyžaduje soustředění na každý krok. Naplánujte časovou rezervu aspoň třetinu navíc oproti výstupu.
Většina lidí řeší cestu nahoru – trasu, tempo, počasí. Sestup berou jako nutné zlo, které se prostě "nějak sejde". Jenže právě sestup je místem, kde padají kolena, kotníky a často i celý plán. Naplánovat túru tak, abyste zvládli i náročný sestup, znamená začít plánovat od konce, ne od vrcholu.
Když plánujete čas, počítejte s únavou a světlem Únava v sestupu je jiná než na vrcholu. Nohy už mají za sebou stoupání a stabilizační svaly přestávají držet krok. Proto se sestup neplánuje na poslední hodinu před setměním. Zjistěte čas západu slunce v dané lokalitě a odečtěte minimálně hodinu a půl na to, abyste byli z exponované části venku za světla. Pokud jdete v zimě nebo v přechodovém období, berte si čelovku vždy, i když si myslíte, že to stihnete. Typická chyba je plánovat sestup "ještě za světla" podle letního času, ale v horách se stmívá dřív, než ukazují hodinky.