Palác Kinských: kde většina návštěvníků zbytečně ztrácí čas

Vyhněte se dvěma častým omylům. První: považovat vše staré za gotické. Řada zdánlivě středověkých prvků je romantická úprava z devatenáctého století. Druhý: domnívat se, že moderní zásahy jsou vždy rušivé. Některé úpravy z dvacátého století naopak zachránily statiku domů a odhalily cenné konstrukce. Hodnoťte celek, ne jednotlivý detail.

Praktický postup je jednoduchý. Vyberte si dvůr, který je běžně přístupný, a projděte ho v klidu celý. Zastavte se u každé změny materiálu a zkuste odhadnout, co bylo dřív a co později. Nedělejte si závěry hned. Udělejte si pár poznámek nebo náčrtků a porovnejte je s jinými dvory ve stejné ulici. Právě srovnání dvou sousedních domů ukáže, co je typické pro čtvrť a co je výjimka. Když narazíte na studnu, žumpu nebo starý odpad, nechte je na pokoji. Jsou to nejcennější stopy, ale zároveň nejzranitelnější. Nikdy nic neodkopávejte, neodstraňujte omítku a nezkoušejte vstoupit do uzavřených prostor. Dvůr je často soukromý prostor, i když je průchozí.

Většina lidí projde kolem pražského domu a vidí jen fasádu. Průčelí je ale často přestavěné, opravené a vyčištěné. Dvůr naproti tomu zůstává stranou zájmu a uchovává stopy, které se z ulice nikdy nedozvíte. Právě tam se dá vyčíst, jak se město vyvíjelo, kdo v domě bydlel a jak se stavělo. Nejde o romantické objevování, ale o docela obyčejné pozorování. Když se naučíte dívat, dvůr se stane čitelnou kronikou.

Palác Lucerna na Václavském náměstí není jen budova. Je to průchozí blok, kde se mísí kanceláře, kavárny, kino, hudební klub a výstavní prostory. Kdo sem přijde poprvé a spoléhá na to, že najde jeden hlavní vchod, obvykle bloudí. Vstupy jsou z Václavského náměstí, ze Štěpánské a z vedlejších dvorů. Než vyrazíte, rozmyslete si, co chcete dělat, a podle toho zvolte vstup. Pro koncert nebo klub míříte do dvora, pro kino a kavárny zase do pasáže. Orientační tabule u vchodů jsou, ale ne vždy aktuální.

Palác Kinských na Staroměstském náměstí patří k nejvýraznějším barokním stavbám v Praze, a přesto ho řada lidí mine bez povšimnutí nebo si ho splete s jinou budovou. Nejčastější chyba vzniká ještě před vstupem: návštěvníci hledají hlavní vstup z náměstí, kde je jen průčelí s plastikou a okny, a pak bloudí kolem rohu, aniž by tušili, kudy se do objektu vůbec dostanou. Praktické je nejdřív obhlédnout celý půdorys zvenčí, všimnout si, která křídla jsou přístupná, a teprve potom řešit vstup dovnitř.

Základová deska musí ležet na únosné vrstvě, ne na ornici. Ta se musí sejmout do hloubky určené průzkumem, obvykle 40 až 80 cm. Pod desku patří zhutněný štěrkopískový podsyp a případně geotextilie, která zabrání mísení vrstev. Zhutňování se dělá po vrstvách maximálně 20 cm, jinak zůstanou v podsypu dutiny. Drenáž kolem obvodu se navrhuje s ohledem na hladinu podzemní vody – pokud je vysoko, musí být drenáž níž než základová spára, jinak voda pod budovou zůstane.

Nejčastější omyl je hledat jeden velký objev. Dějiny se ve dvorech neukazují jako nález, ale jako vrstva drobných nesrovnalostí. Druhý omyl je spoléhat na jediný zdroj. Fasáda, plán a vyprávění pamětníka se mohou rozcházet a pravdu má často až kombinace všech tří. Třetí chyba je spěch. Dvůr, který vypadá nezajímavě, bývá zajímavý právě tím, že byl mnohokrát opraven a zakryt. Kdo se zastaví a podívá se na detaily, dozví se o Praze víc než z mnoha knih.

Před zahájením prací si ověřte přístup na pozemek, přípojky vody a elektřiny a místo pro skladování materiálu. Zjistěte, jestli je potřeba povolení kácení nebo souhlas sousedů s vjezdem přes jejich pozemek. Tato administrativa zdrží stavbu klidně o měsíce a žádný stavební dozor to nezachrání. Také si dopředu zajistěte geologický průzkum — jinak můžete platit drahé základové práce, které nebyly v rozpočtu.

Co hledat na zdech, dlažbě a ve stínu Materiál zdí řekne hodně o stáří. Smíšené zdivo z lomového kamene a cihel bývá starší než pravidelné cihlové řádky. Všímejte se také omítky: když se odlupuje a pod ní je jiná barva nebo jiná struktura, znamená to, že zeď byla přestavěna. Dlažba ve dvoře často skrývá starší vrstvy. Velké kamenné desky mohly původně ležet v průjezdu nebo v síni. Betonové kostky jsou naopak stopou novějších úprav. Typickou chybou je dívat se jen dopředu. Rozhlédněte se i nahoru: římsy, okapy, komíny a střešní vikýře ukazují, kudy vedla původní střecha a jak se dům rozšiřoval do výšky. Když uvidíte ve zdi kovové skoby nebo zbytky trámů, mohly držet pavlač, která kdysi obíhala dvůr.

Začněte tím, že si všimnete samotného tvaru dvora. Pražské domy vznikaly postupným spojováním několika menších staveb, takže dvůr málokdy tvoří pravidelný obdélník. Nepravidelný půdorys, zalomené zdi, různě vysoké štíty nebo náhlé zúžení prostoru prozrazují, kde kdysi stávala hranice mezi dvěma pozemky. Když se dvůr zužuje do úzké chodby, šlo pravděpodobně o průjezd k zadnímu domu. Když narazíte na zazděné okno nebo dveře ve zdi, která teď vede nikam, je to pozůstatek starší zástavby. Nevykládejte si ale každou změnu jako středověkou. Mnoho úprav pochází z 19. a 20. století, kdy se dvory měnily na dílny, sklady a později na parkování.