Když vyrazíte do Brd s kočárkem, tyhle trasy dají

Jídlo berte takové, které se dá jíst za chůze a nerozpadne se. Banány, chleba sýrem, sušenky, ovoce. Ne čokoláda v horku, ne jogurt v PET láhvi. A hlavně – jídlo mějte po ruce, ne na dně batohu. Dítě nemá logiku dospělého, že se nají až na vrcholu. Nají se, když má hlad, a to je často přesně ve chvíli, kdy vy potřebujete ještě půl hodiny stoupat.

Údolím se jde jinak, ale ne vždycky sn�

Poslední věc je údržba. Deska s minimem asfaltu je citlivější na vodu, která zůstane stát na povrchu. Pokud se po dešti tvoří louže, odstraňte je nebo upravte spád. Voda, která prosákne do desky a zmrzne, ji roztrhá. Také se vyhněte posypu solí v zimě. Sůl narušuje vazbu mezi kamenivem a asfaltem. Místo soli použijte písek nebo štěrk. Pokud se objeví malá prasklina, zalijte ji za teplého počasí asfaltovou zálivkou. Nečekejte, až se rozšíří. Malá prasklina se dá opravit, velká už znamená výměnu celé desky.

Typická chyba je vyrazit v poledne v létě. Brdy jsou z velké části bez přístřeší, na otevřených pláních není stín a dítě v kočárku se přehřívá rychleji než dospělý. Startujte brzy ráno nebo odpoledne, berte plenu na přikrytí proti slunci a dost vody. Druhá častá chyba je podcenit návrat: cesta zpátky bývá víc do kopce, než se zdálo, a unavené nohy dělají z mírného stoupání horu. Naplánujte si půlku trasy na cestu tam a půlku na zpět, ne délku tam a pak „nějak zpátky".

Co se týče jídla a vody, v Jeseníkách platí jednoduché pravidlo: co si nesete, to máte. Chaty mají o víkendu otevřeno, ale ne všechny a ne vždy vaří. Berte si vlastní zásobu na celý den a vodu doplňujte v potocích jen po filtrování. Typická chyba je spoléhat na to, že si dáte oběd na vrcholu. Když přijde fronta, ztratíte hodinu, kterou pak doháníte za soumraku. Radši si dejte teplé jídlo v údolí před návratem.

Nezapomínejte na hmotnost a tuhost. Těžká kožená bota vydrží roky, ale na jednodenní výlet vás unaví. Lehčí syntetická obuv uschne rychleji, ale méně drží tvar. Zkuste botu přeložit v ruce – pokud jde příliš snadno, nemá oporu; pokud nejde vůbec, bude tuhá a nepříjemná. Podešev by měla být dostatečně tlustá, abyste necítili každý kámen, ale ne tak tuhá, abyste po pěti kilometrech přestali cítit chodidlo.

Když budete vybírat podle povrchu a převýšení, najdete v Brdech i trasy, které zvládnete s kočárkem bez toho, abyste ho celou cestu tahali. Nejde o to zdolat vrchol, ale dostat se do lesa a zase zpátky v klidu. Držte se širokých cest, hlídejte počasí a plánujte kratší okruhy, než byste si troufli bez dítěte. Pak se z výletu stane příjemná rutina místo boje s terénem.

Praktické detaily rozhodují. Vezměte kočárek s otočnými předními koly, která lze zajistit, a s odpružením – bez něj dítě usne jen na hladkém asfaltu. Brzdu používejte při každém zastavení ve svahu, i krátkém. Zkontrolujte tlak v pneu před odjezdem; měkké duše se v terénu protlačí a ráfek se ohne. Do batohu patří náhradní duše nebo alespoň lepení, multiklíč a pumpička. Na delší trase si dopředu najděte místo, kde se dá kočárek otočit – slepé úzké cesty znamenají couvání.

Jaké podloží kočárek zvládne a jaké ho zničí Nejlepší je zhutněný štěrk, starý asfalt a udusaná hlína. Problém nastává na kamenech velikosti pěsti – malá kolečka se do nich zaklíní a rámy dostávají zabrat. Kořeny přes cestu se přejíždějí šikmo, ne kolmo, aby se nezaseklo přední kolečko. Bláto po dešti je horší než kameny: cesta se změní v kluzkou kaši a kočárek se začne stáčet do strany. Po vydatném dešti proto volte jen zpevněné komunikace, jinak hrozí, že ponesete dítě i kočárek.

Základní pravidlo zní: čím méně převýšení, tím lepší. Trasu si předem projděte v mapě a spočítejte, kolik metrů nastoupáte. Do dvou set metrů na deset kilometrů je pro terénní kočárek s většími koly realistické, nad čtyři sta metrů už budete tlačit a nadávat. Vyhněte se úsekům značeným jako lesní pěšina – na mapách je poznáte podle přerušované čáry. Naopak plná čára širší cesty nebo silničky znamená obvykle sjízdný povrch.

Brdy jsou na první pohled kopcovitá krajina, která kočárkům příliš nepřeje. Jenže řada cest v nich vznikla jako lesní silnice nebo zpevněné přibližovací komunikace a právě ty se dají zvládnout i s dítětem na kolečkách. Rozhoduje povrch, sklon a to, jestli jdete po hřebeni, nebo údolím. Hřebenové cesty bývají kamenité, údolní asfaltky zase mírné a plynulé. Pokud vybíráte cíl, hledejte spojnice mezi osadami a samotami, ne značené vrcholové trasy.