4 kritéria, podle kterých vyberete sportovní chrániče pro děti

Nejčastější chybou je předpoklad, že pojišťovna hradí rovnátka automaticky. Není to pravda. Další chybou je záměna „příspěvku na zdravotní pomůcku" a „úhrady z pojištění". Příspěvek je dobrovolná částka z fondu prevence, o kterou se žádá zvlášť a bývá omezená. Úhrada z pojištění je nároková, pokud diagnóza odpovídá seznamu. Rodiče si také často nechávají udělat estetickou variantu, aniž by tušili, že se tím připraví o nárok na hrazenou verzi. Pojišťovna neproplácí zpětně to, co bylo provedeno nad rámec indikace.

Mezi časté chyby patří nošení rovnátek bez pouzdra. Když si je sundáte při jídle, položte je do pevného pouzdra, ne do ubrousku nebo kapsy. Fólie a retainer se v ubrousku snadno vyhodí. Další chybou je používání ústní vody s vysokým obsahem alkoholu – vysušuje sliznici a zvyšuje riziko odřenin. Stačí obyčejná voda nebo ústní voda bez alkoholu.

Podle čeho poznat správnou velikost Velikost se neurčuje jen podle výšky postavy. Změřte obvod přes chráničem krytou část (holeň, koleno, loket) a porovnejte s tabulkou výrobce. Chránič má sedět napevno, ale nesmí škrtit. Zkuste ho na dítěti v botě nebo v rukavici, se kterou bude sportovat. Pokud se posouvá při předklonu nebo při běhu na místě, je špatně. U dětí, které rychle rostou, se vyplácí nastavitelný systém – suché zipy nebo popruhy – místo jednoho pevného dílu.

Praktický postup je jednoduchý: nechat si od lékaře písemně potvrdit diagnózu, ověřit si ji v seznamu výkonů příslušné pojišťovny, před podpisem smlouvy si vyžádat rozpis hrazených a nehrazených položek a zvlášť se zeptat, zda je možné žádat o příspěvek z fondu prevence. Ušetří to nepříjemná překvapení i zbytečné dohadování, když léčba skončí.

Sportovní chrániče pro děti se nedají vybírat podle toho, co je zrovna v akci, ani podle barvy, kterou dítě chce. Rozhoduje sport, věk a způsob použití. Špatně zvolený chránič buď nedrží na místě, nebo naopak tlačí tam, kde nemá, a dítě ho odmítá nosit. Než začnete hledat, ujasněte si, jakému sportu se dítě věnuje pravidelně a jakému jen občas.

Doba nošení snímatelné retence bývá zpočátku téměř celodenní, později se přechází na noční režim. Přesné pokyny určuje ortodontista a je nutné je dodržet. Typickou chybou je, že pacient po pár měsících nošení vynechá, protože „už je to dobré". Právě v tomto období se zuby nejraději vracejí. Další častou chybou je nasazení dlahy až po několika dnech pauzy. Pokud dlaha tlačí nebo nejde nasadit, znamená to, že se zuby posunuly. V takovém případě se nesmí na dlahu tlačit silou. Je třeba kontaktovat ordinaci.

Když zámeček odpadne, nenos gumičky ani jiné pomůcky, které ti drží drát na místě, pokud ti to ortodontista nedovolí. Některé gumičky mohou drát posunout a způsobit bolest. Stejně tak nezkoušej drát sám zkracovat nebo ohýbat. Pokud se objeví otok dásně, silná bolest nebo se zámeček zasekne do tváře, nečekej na plánovanou kontrolu a přijď co nejdřív. Většina případů se vyřeší na jedné návštěvě, ale jen když se problém nepodcení.

Posledním krokem je pravidelná kontrola. Chrániče se časem opotřebují – prasklá skořepina, vytahaný zip nebo ztvrdlá pěna znamenají, že ochrana už nefunguje. U dětí kontrolujte stav před každou sezónou a při výměně obuvi nebo rukavic. Nekupujte chrániče na několik let dopředu, ale ani ty, které dítě přeroste za měsíc. Ideální je kompromis: mírný růstový přesah v nastavitelných částech, ale pevné krytí klíčových míst.

Před koupí si vždy ověřte, zda je chránič určený pro daný sport. Univerzální chrániče většinou neposkytnou dostatečnou ochranu ani pohodlí. Sledujte certifikaci a to, zda výrobce uvádí konkrétní normu pro danou aktivitu. Vyhněte se nákupu podle fotky na obalu – důležité je, jak chránič sedí na těle. Pokud to jde, nechte dítě chránič vyzkoušet v obchodě nebo si ho doma nasaďte a nechte ho v něm chvíli chodit, sednout si a zvednout ruce.

Jak to probíhá v ordinaci a kde vznikají nejčastější chyby Léčba začíná žádankou od praktického zubaře nebo pediatra. Následuje vyšetření, zhotovení snímků a otisků. Teprve poté lékař stanoví diagnózu a sepíše návrh léčby. Právě v této fázi je vhodné se zeptat, která část bude hrazena z pojištění a co bude nadstandard. Ordinace obvykle předá potvrzení o ceně, ale není povinna nabídnout nejlevnější variantu sama od sebe. Pokud rodič nepožádá o rozpis, může se stát, že podepíše souhlas s léčbou, aniž by věděl, co všechno bude platit.

U dospívajících je situace složitější. Pojišťovny hradí léčbu obvykle do určitého věku, obvykle do dovršení osmnácti let, ale u některých diagnóz i déle. Po osmnáctém roce už se většina výkonů hradí ze soukromých prostředků. Pokud léčba přesáhne tento věk, je vhodné se předem informovat, jak bude pokračovat. Některé pojišťovny nabízejí samostatné programy pro studenty, ale nejde o nárok, nýbrž o individuální žádost.