Když se děti mění v cizince, snižte napětí doma

Oddělte lidi od problému a hledejte dohodu Místo abyste rozhodovali jako soudce, přeneste odpovědnost na děti. Ptejte se: „Co s tím uděláme, aby to příště nebolo?" nebo „Co by se muselo stát, abyste se domluvili?" Nechte je navrhovat řešení, i když budou zpočátku nesmyslná. Vaším úkolem je ptát se dál, dokud nedojdou k něčemu, co je pro oba přijatelné. Pokud se nedohodnou, nastavte pravidlo: hračka jde na neutrální místo a vrátí se, až se oba dohodnou. Tím odstraníte výhodu silnějšího a podpoříte vyjednávání

Typická chyba je srovnávání: „Proč nejsi jako tvůj bratr?" nebo „Ty jsi vždycky ten hodnější." Tím vytváříte nepřátelství a nutíte děti soutěžit o vaši přízeň. Stejně škodlivé je ignorovat hádku s tím, že si to vyřeší samy. Menší děti to často nezvládnou a učí se, že dospělý nemá zájem. Naopak příliš rychlé zasahování a trestání bez vysvětlení vede k tomu, že se děti naučí hádat potichu, aby je nikdo neslyšel

Typická chyba je mluvit v momentě, kdy je dítě rozrušené. V tu chvíli slyší jen tón, ne obsah. Počkejte dvacet minut, někdy do druhého dne. Pak řekněte, co potřebujete vy, ne co má udělat ono. „Potřebuji, abychom se domluvili, kdy přijdeš" funguje lépe než „ty nikdy nepřijdeš včas". Stejně tak nefunguje vysvětlování před ostatními. Puberta je období zvýšené citlivosti na stud. Veřejná kritika je pro dítě stejně bolestivá jako fyzické potrestání a téměř vždy vyvolá protiakci.

U starších dětí, které už umí mluvit o pocitech, zkuste metodu „já" výroků. Místo „Ty jsi mi to vzal!" řekněte: „Naštvalo mě, když jsi mi vzal tu knížku, aniž jsi se zeptal." Naučte je, že říct, co cítím, není slabost. Pokud hádka přeroste ve fyzické násilí nebo opakované ponižování, musí následovat jasný důsledek – ne odplata, ale odebrání výsady nebo povinnost napravit škodu. Důsledek musí přijít okamžitě a musí být srozumitelný

Nezapomeňte také na sociální a zdravotní pojištění, pokud jste OSVČ. Během nemoci máte možnost požádat o snížení záloh nebo o prominutí. U zaměstnanců to řeší zaměstnavatel. Důležité je nenechat věci „vyšumět" — všechny žádosti mějte písemně a s datem. Typickou chybou je spoléhat na telefonickou domluvu, která se později nedá prokázat. Po návratu do práce si zkontrolujte, zda vám byla vyplacena správná částka a zda máte uzavřenou pracovní neschopnost. Pokud něco nesedí, obraťte se na mzdovou účtárnu nebo na příslušnou správu.

Typickou chybou je, že rodič, který si nárok uplatní, zapomene tuto skutečnost oznámit druhému rodiči. Ten pak podá daňové přiznání také se zvýhodněním a vznikne duplicitní nárok. Finanční úřad jednu žádost zamítne a může vymáhat vrácení neoprávněně vyplacené částky. Vždy si proto před podáním přiznání ověřte, zda druhý rodič nárok neuplatnil.

Pubertu nelze vyřešit, dá se jen projít. Dítě se mění fyzicky i psychicky, jeho mozek zpracovává emoce jinak než dospělý. To, co vypadá jako vzdor, je často únava, stud nebo potřeba být bráno vážně. Konflikty vznikají nejčastěji tam, kde rodič tlačí na vysvětlování, když dítě ještě samo nerozumí tomu, co se v něm děje. První praktické pravidlo zní: méně otázek, více přítomnosti. Místo výslechu „kde jsi byl" nabídněte jídlo, společně pustíte hudbu nebo jen tiše sedněte v jedné místnosti. Dítě se samo ozve, až bude chtít.

Sourozenecké hádky nejsou důkazem, že selháváte jako rodič. Jsou normálním jevem vývoje, protože děti se učí vyjednávat, bránit se a snášet frustraci. Rozdíl mezi hádkou, která něco naučí, a hádkou, která jen zraňuje, spočívá v tom, jak rychle a jak konkrétně do ní vstoupíte. Pokud necháte konflikt eskalovat do křiku a urážek, děti si odnesou jediné: kdo je hlasitější, vyhrává

Děti se neučí hygieně tím, že jim o ní mluvíme. Učí se tím, že nás vidí. Pokud si rodič čistí zuby dvě minuty, používá mezizubní kartáček a po použití toalety si myje ruce, dítě to bere jako normu. Pokud to rodič odbývá, veškeré vysvětlování je zbytečné. První krok tedy není promluva, ale vlastní příklad. Druhý krok je opakování. Malé dítě nezvládne samo pořádně umýt ruce ani zuby. Potřebuje dopomoc minimálně do šesti až sedmi let, u zubů často déle.

Učte se rozeznat, kdy jde o test hranic a kdy o volání o pomoc. Test hranic vypadá jako vyjednávání a dá se ustát klidným opakováním. Volání o pomoc vypadá jako náhlé zhoršení známek, uzavření se do sebe, agrese vůči slabším nebo sebepoškozování. V takovém případě nehledejte vinu u sebe ani u dítěte, ale zajistěte odbornou pomoc. Škola často nabízí výchovného poradce nebo školního psychologa, praktický lékař má přehled o dalších možnostech. Není to selhání rodiče, je to stejné jako jít s dítětem k zubaři.