4 hry, které zvládnou dvouleté děti bez hraček

Druhý přístup funguje jako řetěz. První řekne své jméno, druhý zopakuje jeho jméno a přidá své, třetí zopakuje obě a přidá třetí. Při větší skupině to ale zbytečně zdržuje a na konci si nikdo nepamatuje začátek. Proto řetěz rozdělte na menší skupiny po pěti až šesti lidech. Každá skupina projde řetěz samostatně a pak se skupiny prohodí. Výsledkem je, že každý vysloví cizí jméno víckrát, a to je přesně to, co potřebujete.

Začněte tím, co drží tvar. Karton z krabice od banánů je pevnější než tenký obal od bot. Pokud potřebujete něco ohebného, ale tuhého, použijte dvě vrstvy kartonu slepené křížem přes sebe. Lepidlo na papír nestačí, na karton vezměte tavnou pistoli nebo oboustrannou pásku. Bílá lepicí páska se časem odlepí a nechá mastnou stopu. Na spoje, které se budou ohýbat, dejte proužek textilu a přelepte ho.

Když jsou ve skupině jen tři nebo čtyři hráči, klasická vybíjená ztrácí smysl. Místo ní zkuste „vybíjenou na jednoho". Jeden hráč stojí proti všem ostatním a snaží se je vybít, ostatní se mu snaží míč odebrat a vybít jeho. Kdo zůstane poslední, střídá krále. Tato varianta rychle rozvíjí postřeh a nutí k rychlému rozhodování. Hlavní chyba: hráči se schovávají za sebe a nehýbou se. Vybíjená je o pohybu, ne o stání na místě.

Pamatování jmen je dovednost, která se zlepšuje opakováním, ale ne stejným způsobem pořád dokola. Střídejte metody: jednou gesta, jednou řetěz, jednou přiřazování k místu, kde člověk sedí. Po skončení hry zařaďte krátké kolo, kdy každý musí oslovit někoho jiného jménem při jednoduché činnosti. Právě použití jména v přirozené situaci je nejspolehlivější známka, že si ho člověk opravdu zapamatoval. Když si po hře vzpomenete na polovinu jmen, je to normální výsledek, ne selhání.

Nejspolehlivější je „paci, paci, pacičky" v jakékoli obměně. Sedněte si proti dítěti, vezměte jeho ruce do svých a tleskejte do rytmu. Stejně dobře poslouží „vařila myšička kašičku" na dlani. Dvouleté dítě ještě nevydrží dlouho sedět, takže po třech až čtyřech opakováních hru ukončete, dokud se ještě směje. Když budete pokračovat, přijde vztek a hra se zvrhne. Platí to obecně: lepší je skončit dřív, než dítě začne protestovat.

Třetí hra je „na koníčky". Dospělý si sedne na paty, dítě si sedne na jeho stehna čelem k němu. Dospělý se pohupuje dopředu a dozadu a vydává zvuky jako klapot kopyt. Dvouleté dítě se drží za ramena nebo za tričko. Hra končí ve chvíli, kdy se dítě začne sesouvat nebo ztrácí oporu. Typická chyba je příliš rychlé pohupování – dítě se lekne a příště odmítne. Raději pomalu a s úsměvem.

První hrou je „kde je…?". Dospělý se schová za dveře, za závěs nebo za nábytek a zavolá jméno dítěte. Dvouleté dítě pochopí, že má hledat, a běží za hlasem. Jakmile vás najde, nechte ho, ať se schová ono. Většinou vydrží jen krátce a vykoukne, ale to je správné. Důležité je, aby se dítě nikdy neschovávalo na nebezpečných místech, jako jsou skříně nebo balkon. Dospělý musí mít stále přehled, kam dítě šlo.

Čtvrtou hrou je „tleskej se mnou". Dospělý předvádí jednoduché pohyby: tleskne, plácne do stehen, zvedne ruce, dupne. Dvouleté dítě napodobuje, i když ne přesně. Nejde o výkon, ale o společné opakování. Dospělý by měl pohyby střídat pomalu a vždy počkat, až dítě dokončí ten předchozí. Pokud dítě začne odbíhat, hra skončila. Nenuťte ho zpět, jen nabídněte jinou činnost.

Dvouleté dítě nevydrží u jedné činnosti dlouho, ale potřebuje pravidelný pohyb, kontakt s dospělým a jasná pravidla. Hry bez rekvizit jsou ideální, protože nevyžadují nic, co by se muselo shánět nebo uklízet. Stačí prostor, trocha času a ochota přizpůsobit tempo dítěti. Nejdůležitější je dítě nepřetěžovat a hru ukončit dřív, než se začne nudit nebo zlobit.

U všech těchto her platí několik pravidel. Délka by neměla přesáhnout pět až deset minut, pak je dobré udělat pauzu. Dítě potřebuje vidět, že dospělý je plně přítomný, ne že něco jiného řeší. Nikdy netrestejte dítě za to, že nechce spolupracovat. Dvouleté dítě se učí nápodobou a hlavně vztahem. Když se hra změní v povinnost, zmizí radost a dítě se přestane zapojovat.

Pohyblivé hry, které zvládne i nejmenší Druhou možností je „padá, padá" – dospělý sedí na zemi, dítě stojí před ním a nechá se pomalu předklánět do náruče. Při každém předklonu se řekne „padá, padá" a dítě se zachytí. Dvouleté děti milují opakování a smích. Nikdy dítě nechytejte za ruce a netahejte nahoru, mohlo by si vyhodit rameno. Vždy podpírejte trup nebo hlavu. Pokud dítě ztratí rovnováhu, položte ho pomalu na podložku.