4 kroky, jak zvládnout dětské lži bez trestu a zachovat důvěru

Co funguje v praxi a co dětem škodí Pravidla musejí být předvídatelná. Should you loved this short article and you wish to receive more details concerning http://Ingeekswetrust.de/index.php?title=Učíte_dítě_na_kole?_Vyhněte_se_chybě,_která_ho_naučí_bát_se please visit our own webpage. Domluvte si s druhým rodičem konkrétní dny a hodiny předábyt v panelákuání a držte se jich. Děti nesnášejí chaos víc než samotný rozvod. Když se plány mění na poslední chvíli, cítí se nejisté a přestávají věřit, že se na něco mohou spolehnout. Stejně důležité je, aby oba rodiče mluvili o tom druhém neutrálně. Věty jako „u táty zase nic nejde" nebo „máma si tě stejně nezaslouží" dítěti ubližují, i když jsou myšlené jako vtip.

Rozhodné období je zpravidla kalendářní rok, který předchází roku, ve kterém se o dávku žádá. Příjem se posuzuje za celý rok, nikoli za jednotlivé měsíce. To znamená, že i jednorázový vyšší příjem, například odstupné nebo prodej majetku, může nárok na dávku zhatit. Pokud se situace v rodině během roku změní, má smysl podat novou žádost. Úřad posuzuje vždy aktuální období, nikoli stav z minulosti.

Jak mluvit o lži, aby se dítě nebálo přiznat Když dítě nakonec přizná pravdu, oceněte odvahu, ne obsah. Věta „Děkuji, že jsi mi to řekl" má větší váhu než kázání. Teprve potom řešte následky, a to klidně a konkrétně. Následek nemá být trest, ale náprava: rozbitý talíř se uklidí, rozbitá hračka se zkusí opravit, ublíženému se dítě omluví. Tím se učí odpovědnosti, ne strachu.

Po konfliktu je důležité uzavřít kruh. Nechte děti pojmenovat, co příště udělají jinak, a oceněte i malý posun: „Všiml jsem si, že jsi dnes místo křiku řekl, co potřebuješ." Pozitivní výchova nevede k tomu, že hádky zmizí. Vede k tomu, že se z nich děti naučí něco, co jim zůstane i mimo domov.

Praktický postup je jednoduchý. Připravte malé množství, ohřejte na tělesnou teplotu, použijte plastovou lžičku. Podávejte vsedě, nikdy v leže nebo v autosedačce. Pokud dítě nechce, jídlo odložte a zkuste za den nebo dva. Nikdy ho nenuťte do poslední lžičky. Když se objeví zarudnutí kolem úst, pupínky nebo průjem, danou potravinu vysaďte a zapište si ji. Po dvou až třech týdnech se pokuste ji zařadit znovu, případně se poraďte s pediatrem. Do roka se vyhněte medu, syrovým vejcím, nepasterovanému mléku a celým oříškům.

Prvním krokem je oddělit reakci od emoce. Když přistihnete dítě při lži, řekněte klidně: „Vidím, že se něco stalo. Chci slyšet, co se opravdu stalo." Vyhněte se výslechu a pasti. Typická chyba je otázka, na kterou znáte odpověď: „To jsi udělal ty?" Dítě tím nutíte ke lži, aby se zachránilo. Místo toho popište fakt: „Talíř je rozbitý." Tím otevíráte prostor k pravdě, ne k obhajobě.

Oddělte emoce od chování Pozitivní výchova stojí na tom, že všechny pocity jsou dovolené, ale ne všechny způsoby jejich vyjádření. Dítěti řekněte: „Máš vztek, to je v pořádku. Uhodit brášku ale nesmíme." Nabídněte konkrétní náhradu: dupnout nohou, zmáčknout polštář, odejít na chodbu a vrátit se, až se uklidní. U menších dětí je potřeba být u toho – samotné „jdi se uklidnit" obvykle nefunguje, protože dítě ještě neumí regulovat emoce bez opory.

Zásadní je i to, co se děje po porodu. Po císařském řezu se hůře zvedá dítě, hůře se kojí v prvních hodinách a delší je i návrat k běžné pohyblivosti. Po přirozeném porodu může být rekonvalescence rychlejší, ale jen pokud proběhl bez větších zásahů a poranění. Není proto užitečné srovnávat „císařský řez versus přirozený porod" obecně. Srovnávat je třeba konkrétní průběh u konkrétní ženy.

Typická chyba je snaha kompenzovat vinu materiálními dárky. Dítě nepotřebuje nový telefon za to, že se rodiče rozvádějí. Potřebuje vědět, že ho máte rádi, že rozvod není jeho vina a že se o něj postaráte. Druhá častá chyba je mlčení. Někteří rodiče čekají, až bude rozvod „hotový", a teprve pak s dítětem mluví. Jenže děti vidí stěhování krabic, slyší hádky a cítí, že něco není v pořádku. Čím déle je nejistota, tím větší úzkost.

Pozor na dvě časté chyby. První je veřejné zostuzení před sourozenci nebo kamarády. Druhá je nejednotný postoj rodičů: jeden lže toleruje, druhý trestá. Dítě se pak učí lhát podle situace. Domluvte se proto na stejném postupu a držte ho i v náročných dnech. Pokud lež opakujete vy sami, přiznejte to. Dítě se učí nápodobou víc než z pouček.
První krok je zastavit sebe, ne děti. Než promluvíte, zhluboka se nadechněte a snižte hlas. Děti v afektu přebírají tón dospělého – křik vyvolá další křik, klidný hlas je zklidní. Nepřistupujte s otázkou „Kdo to začal?", protože ta nutí děti okamžitě se bránit a lhát. Místo toho popište, co vidíte: „Vidím, že oba držíte stejnou knížku a oba jste naštvaní." Tím dáváte najevo, že situaci vnímáte, aniž byste někoho soudili.