5 kroků, jak doma naučit štěně zvládat samotu

Trénink po malých krocích místo jednoho velkého stre

Někteří psi zvrací, slintají nebo kňučí. Není to „rozmazlenost", ale často kinetóza nebo úzkost. Pomáhá, když psa na auto zvykáte postupně: nejdřív nastoupí, dostane pamlsek, vystoupí. Pak nastartujete bez jízdy. Teprve potom krátká trasa. Pokud potíže přetrvávají, poraďte se s veterinářem o vhodném prostředku proti nevolnosti. Nikdy nedávejte psovi lidské léky. Proti úzkosti pomáhá oblíbená deka nebo hračka, která nese známý pach. Někteří psi se uklidní, když je box zakrytý látkou, jiní potřebují výhled. Vyzkoušejte to před delší cestou.

Co nabídnout a čemu se vyhno

Před odchodem nespouštějte velkou rozlučkovou scénu. Žádné dlouhé loučení, mazlení ani opakované „měj se". Stejně tak při návratu nechte první minutu bez emocí. Vezměte štěně ven, ale teprve když jste v klidu oba. Tím snižujete rozdíl mezi tím, když jste doma, a když ne.

Po vyčištění sledujte kočku několik dní. Pokud se škrábe, tře si ucho o nábytek, naklání hlavu na stranu nebo z ucha zapáchá, stav se nelepší. Opakované čištění bez úlevy znamená, že problém není v nečistotách, ale v infekci nebo parazitech. V takovém případě je domácí čištění jen oddalováním řešení. Stejně tak platí, že pokud kočka trpí ušním svrabem, musí se léčit celá domácnost a všechny zvířata v kontaktu, jinak se potíže vrátí.

Typická chyba je trestat štěně za to, co provedlo během vaší nepřítomnosti. Pes nespojí trest s tím, co udělal před hodinou. Pochopí jen, že se něco děje, když přijdete domů, a bude se bát ještě víc. Další častá chyba je nechat štěně samo celý den hned první týden. Stejně tak nefunguje neustálé přerušování odchodu, kdy se vracíte, protože štěně trochu zakňučelo. Tím ho učíte, že kňučení vás přivede zpět.

Pomáhá i to, že štěně unavíte ještě před samotou. Dlouhá procházka, čichání, hra s jiným psem nebo hledání pamlsků po bytě ho dostanou do stavu, kdy chce spát. Unavené štěně řeší samotu mnohem lépe než to, které celé dopoledne leželo na gauči. Nechte mu v pelíšku něco, co voní po vás, a klidně i bezpečnou hračku, do které se dá strčit pamlsek.

Když se ani po několika týdnech stav nezlepší, nebo se štěně zraňuje, zvažte pomoc veterináře nebo zkušeného trenéra. Separační úzkost může mít i zdravotní příčinu. Úspěch stojí na pravidelnosti, krátkých trénincích a klidném prostředí. Netrvejte na tom, že se to štěně musí naučit samo. Naučí se to s vámi, krok za krokem, a hlavně bez spěchu.

Psa položte na bok, uvolněte mu obojek a dýchejte s ním. Sledujte sliznice v tlamě a na očních spojivkách. Bledé, modré nebo naopak jasně červené sliznice znamenají vážný stav. Měřte dech a tep, pokud to umíte. Zaznamenejte čas a změny. Pokud pes přestane dýchat, zahajte umělé dýchání. U malých plemen zakryjte tlamu i nos, u velkých jen nos a dýchejte do nosu. Stlačujte hrudník v místě, kde se dotýká loket, frekvencí přibližně 100 stlačení za minutu. Střídejte dva vdechy a třicet stlačení. Nepřestávejte, dokud nepřijede pomoc.

Začněte krátkými odchody, ne dlouhým čekáním První dny nechte štěně v místnosti, kde má pelíšek, a jen na pár vteřin odejděte za dveře. Vraťte se dřív, než začne kňučet. Tento krátký okamžik zopakujte mnohokrát denně, klidně při každé návštěvě kuchyně. Postupně prodlužujte na půl minuty, minutu, tři minuty. Vždy se vracejte v momentě, kdy je štěně v klidu. Když se vrátíte až po štěkotu, učíte ho, že štěkot funguje.

Štěně, které doma zůstává samo, obvykle neřve proto, že by vás chtělo potrestat. Prožívá skutečnou úzkost a potřebuje, abyste ho na samotu naučili postupně. Nejdřív si všimněte, kdy problém začíná. Většina štěňat zvládne odchod bez reakce do několika minut, pak nastupuje kňučení, štěkot, škrábání na dveře, močení nebo ničení věcí. To jsou jasné signály, že ještě neumí zůstat samo.