5 kroků, jak vymyslet dětský pokoj, který vydrží roky

Nejprve zkontrolujte, do jaké stěny budete vrtat. Do plné cihly nebo betonu stačí běžná hmoždinka a vrut. Do sádrokartonu bez nosného profilu potřebujete speciální kotevní prvek, který se ve stěně rozepne a rozloží zatížení. Do dutých příček se nevyplácí používat obyčejnou plastovou hmoždinku, protože ta se při tahu vytrhne i s kusem desky. Pokud narazíte na izolaci nebo slabou desku, najděte nosný prvek nebo použijte kotevní desku, která zatížení rozloží po větší ploše.

Jak vybrat materiál a výšku podle konkrétní situa

Stůl, který se sklidí, vydrží víc než velký st�

Začněte tím, že si sednete s dítětem a projdete jeho den. Kde si hraje, kde čte, kam odkládá věci, co ho poslední dobou přestalo bavit. Zapište si tři činnosti, které v pokoji skutečně probíhají, a tři, které by probíhat měly, ale nemají kde. Teprve pak začněte řešit nábytek. Většina rodičů postupuje opačně – koupí skříň, postel a polici a potom zjišťuje, že se dítěti do místnosti nevejde místo na stavění nebo na oblíbenou hru. Papír s poznámkami je levnější než druhá skříň.

Oblečení řešte svisle, ne vodorovně. Tyč na ramínka umístěná vysoko nad postelí využije prostor, který stejně nikdo nepoužívá. Pod ní pověste látkový organizér s kapsami na drobnosti. Skříň se dveřmi potřebuje prostor na otevírání, takže do úzké místnosti patří spíš posuvné dveře nebo otevřená tyč se závěsem. Typická chyba je koupit velkou skříň a pak zjistit, že se před ní nedá obléknout. Nechte před ní alespoň sedmdesát centimetrů volné podlahy.

Začněte tím, že si nakreslíte půdorys a do něj zakreslíte, kudy denně procházíte. Typicky se zapomíná na cestu z postele do koupelny, k dětské postýlce nebo k pracovnímu stolu. Právě průchozí zóny určují, kam můžete umístit nábytek. Dětskou část dejte dál od vchodových dveří a od kuchyně, rodičovskou naopak blíž k oknu, pokud potřebujete klid. Dveře mezi zónami nemusí být klasické – stačí posuvná příčka, závěs nebo knihovna, která prostor opticky i akusticky rozdělí.

U nábytku hlídejte výšku a hloubku, ne vzhled. Skříně a police by měly být v dosahu dítěte – pokud musí volat dospělého, aby si vzalo tričko, přestane si věci uklízet samo. Postel volte takovou, kterou lze prodloužit nebo vyměnit jen matraci, když dítě vyroste. Stolek a židle s nastavitelnou výškou vydrží déle než sada z oblíbené kolekce. Vyhněte se otevřeným policím s mnoha malými přihrádkami; prach se v nich drží a dítě je zaplní nepořádkem během týdne.

Barevnost řešte až na konci. Neutrální základ na stěnách a velkých plochách vám umožní měnit doplňky podle toho, co dítě zrovna miluje, aniž byste malovali celý pokoj. Jedna výrazná barva stačí – na textil, na koberec nebo na jednu stěnu. Vyhněte se tematickým tapetám s postavičkami; za dva roky je dítě nebude chtít a předělávka je drahá a pracná. Koberec volte s krátkým vlasem, lépe se čistí od barviček a drobků.

Zóny místo nábytku Rozdělte pokoj na zóny podle činností, ne podle stěn. Zóna spánku má být v klidnější části, nejlépe dál od dveří a od okna s rušnou ulicí. Zóna hry potřebuje volnou podlahu – alespoň dva metry čtvereční, kde se dá rozložit stavebnice nebo postavit bunkr. Zóna učení má mít pevné místo, i když dítě ještě do školy nechodí; stačí stolek s židlí, která roste s ním. Zóna ukládání má být co nejblíž tomu, kde se věci používají. Když je koš na hračky přes celý pokoj, hračky skončí na zemi.

Časté chyby: příliš mnoho úložných prostor, které dítě nedosáhne; nábytek napevno přišroubovaný ke zdi, který nelze přesunout, když se potřeby změní; tmavé kouty bez světla, kde se dítěti nechce být; a koberec přes celou podlahu, který se nedá vyprat. Počítejte s tím, že pokoj projde nejméně dvěma velkými proměnami – kolem třetího a kolem desátého roku. Co dnes funguje, za pár let potřebuje jiné uspořádání. Proto nechte alespoň jednu stěnu volnou a jednu zásuvku prázdnou. Prostor pro změnu je stejně důležitý jako samotný nábytek.