5 kroků, jak vyznačit trasu v lese a vrátit se zpět

Loutka z ponožky je nejrychlejší rekvizita na světě. Vezměte starou ponožku, do špičky vložte kuličku z molitanu nebo zmačkaného papíru a převažte gumičkou. Oči přišijte, nelepte, protože lepidlo na textilu povolí. Pusu vytvořte přeložením látky a prošitím. Ruku do loutky zastrčte tak, aby palec tvořil spodní čelist. Pokud ponožka klouže, navlékněte si na ruku tenkou rukavici.

Většina rekvizit ke hrám vzniká z věcí, které by jinak skončily v koši. Karton, pet lahve, staré tričko, provázek, izolepa. Než začnete lepit, promyslete, jak bude rekvizita vypadat z metru a půl, tedy z typické vzdálenosti, ze které ji uvidí diváci nebo spoluhráči. Detaily, které řešíte dvacet minut, nikdo nepostřehne. Naopak špatně zvolený materiál se prohne, rozmočí nebo rozpadne při první hře.

Squash ve dvou vyžaduje uzavřenou místnost se zdí. Pokud ji nemáte, nahradí ji takzvaný „nástěnný tenis": míček se odráží od libovolné rovné zdi a vy ho střídavě vracíte. Hrajte na dotek zdi, ne na sílu. Rizikem je příliš blízký postoj ke zdi – nechte si odstup alespoň na délku paže. Po každém úderu se vraťte do středu, jinak vás soupeř vyškolí dlouhým míčem do rohu.

Křída na chodníku vypadá jako nejjednodušší hra na světě. Právě proto se na ni nejvíc zapomíná. Většina lidí nakreslí první čtverec, napíše čísla a po pár skocích zjistí, že se do políček nevejdou nohy, že čára není vidět a že hra po pěti minutách končí. Přitom stačí dodržet několik pravidel, která rozhodují o tom, jestli vydrží celé odpoledne, nebo skončí u prvního neúspěšného skoku.

Orientační hra s buzolou pro děti od osmi let stojí na jednoduchém principu: dítě dostane azimut a vzdálenost v krocích, podle buzoly určí směr a dojde k dalším instrukci. Když se mu to podaří, najde razítko, kartičku nebo jiný kontrolní bod a pokračuje dál. Pro tuto věkovou skupinu je klíčové, aby trasa nebyla příliš dlouhá a aby mělo jasně viditelný cíl. První hru postavte na dvoře, v parku nebo na louce bez hustého porostu. Děti se tak soustředí na práci s buzolou, ne na prodírání křovím.

Kromě klasického panáka se dá na chodník nakreslit řada dalších her. „Had" je klikatá cesta z políček, kterou hráč prochází poslepu nebo po paměti. „Bludiště" vznikne tak, že se nakreslí několik cest a jen jedna vede do cíle. „Skákací abeceda" spojuje skákání s učením písmen — do každého pole se napíše jedno písmeno a hráč při skoku vysloví slovo začínající tímto písmenem. Pro nejmenší děti stačí tři pole a jednoduché počítání do tří.

Základem je povrch. Hladký asfalt je ideální, hrubý beton spotřebuje křídu dvakrát rychleji a na dlažbě s velkými spárami se čára přerušuje. Před kreslením chodník zkontrolujte: mokrý povrch křídu rozmaže, prach naopak způsobí, že se prášek nechytí a čára je bledá. Nejlepší je suchý, čistý a pokud možno rovný úsek, kde neprojíždějí auta ani nechodí davy lidí. Délku hřiště odhadněte podle nejmenšího hráče — políčka, do kterých se dítě sotva vejde, ho odradí.

Nejčastější chyba je kreslit hřiště příliš dlouhé. Děti se unaví dřív, než dojdou na konec, a hra je přestane bavit. Další častá chyba: čísla psát doprostřed pole. Napište je nahoru nebo dospod, aby je noha nezakrývala a hráč věděl, kam šlápne. U her s házením kamínku (například „nebe-peklo" nebo „škola") je potřeba, aby pole byla dost velká na to, aby se do nich kamínek vešel, aniž by se dotkl čáry. Kamínek by měl být plochý a lehký, ideálně o velikosti mince.

Po skončení akce projděte trasu znovu a všechny značky odstraňte. Zbylé fáborky a křídou pomalované stromy jsou nepořádek, který přírodě škodí a ostatním kazí dojem z lesa. Dobře připravená stopovaná končí tak, že se všichni vrátí unavení, ale spokojení a s vědomím, že se v lese dokážou zorientovat i bez mapy v ruce.

Po hře je dobré křídu nesmývat hned. Nechte ji na chodníku přes noc, ráno ji déšť nebo rosa smyjí samy. Pokud potřebujete hřiště odstranit okamžitě, použijte vodu a kartáč, ne chemii. Křída je přírodní materiál a neměla by zanechat stopy. A hlavně: pokud si hru kreslíte sami, nakreslete ji tak, abyste se do ní vešli i vy. Dospělý, který si stoupne do pole pro děti, zjistí, že hra je vlastně mnohem těžší, než vypadala.

Jak nakreslit hřiště, které vydrží víc než jednu hru Začněte obrysem celé hry, teprve pak pište čísla. Silná linka vznikne tak, že křídu držíte kolmo k zemi a tlačíte stejnoměrně. Tenká čára se rychle ztratí. U klasické hry „panák" kreslete pole o šířce zhruba dvou stop dospělého člověka, ne dětí — pole musí být širší, aby se do něj vešla noha i s botou. Šestimístné schéma (1, 2-3, 4-5, 6) funguje lépe než deset čísel, protože se lépe pamatuje a hráči se v něm neztrácejí. Mezi jednotlivými poli nechte mezeru asi na šířku prstu, jinak se čáry slijí a není poznat, kam skákat.