5 pravidel, jak najít hřib smrkový a nezničit ho v koši

Nejlepší ochranou je sbírat jen houby, které bezpečně znáte, a to včetně jejich růstových znaků. Pokud máte sebemenší pochybnost, nechte houbu na místě. Muchomůrka bílá není vzácná a roste i v zahradách a parcích. Naučte se ji poznat dřív, než ji potkáte v košíku.

Hřib smrkový roste od června do října, s vrcholem v srpnu a září. Vázaný je na smrky, ale najdete ho i pod buky, jedlemi nebo v jejich smíšených porostech. Klíčové je stáří lesa: nejlepší jsou porosty mezi 30 a 70 lety, kde je dost světla a mechu. Vyhněte se holinám a naopak příliš zapojeným tmavým mlazinám, kde půda zůstává vlhká a studená. Hledejte v místech, kde se drží vlhkost – okraje cest, příkopy, mechové polštáře, severovýchodní svahy.

Záměna hrozí hlavně s mladými plodnicemi žampionů, které rostou na loukách a pastvinách, nikoli v lese. Dále s některými druhy holubinek nebo s mladými bedlami, které však mají hnědé výtrusy a lupeny postupně tmavnou. Největší chybou je spoléhat na vůni nebo chuť. Muchomůrka jízlivá voní slabě, někdy až příjemně, a chuť má nevýraznou. Ani jedna z těchto vlastností vás před otravou neochrání.

Jak vůni správně odebrat a vyhodnotit Neberte houbu k nosu hned po utržení. Nejdřív ji rozřízněte nebo alespoň zlomte třeň a klobouk. Těkavé látky se uvolní až z narušeného pletiva. Potom přičichněte přímo k řezné ploše, ne k povrchu, který je vystavený vzduchu. U menších plodnic stačí rozdrtit kousek mezi prsty a přivonět k prstům. U velkých druhů je lepší naříznout třeň podélně a přivonět ke středu řezu. Vůni hodnotíte ve třech fázích: bezprostředně po rozříznutí, po deseti vteřinách a po minutě. Některé houby voní nejvíc hned, jiné se rozvoní až po chvíli.

Prvním místem jsou okraje starých smrčin a jedlin. Hřib smrkový a křemenáč smrkový rostou ve vlhčích partiích, často v mechu mezi kořeny. Hledej v pruzích podél lesních cest, kde se drží vlhkost, ale ne v trvale podmáčených místech. Typická chyba je chodit přímo po cestě a dívat se daleko. Houby sedí tiše u pat stromů, mnohdy metr od kraje.

Kdy je čich spolehlivější? Především u plodnic, které jsou mokré, staré, okousané nebo částečně zakryté listím. Vlhká houba uvolňuje těkavé látky mnohem intenzivněji než suchá. Proto po dešti nebo v ranní rose vystačíte s čichem často na rozlišení dvou druhů, které vypadají téměř stejně. Typický příklad je závojenka olovová proti některým čirůvkám: zatímco jedna voní po mouce či okurkách, druhá má slabý, ale zřetelně jiný profil.

Při sběru proto dodržujte několik pravidel. Houbu vždy vyjměte celou, včetně báze třeně, abyste viděli pochvu. Nikdy nesbírejte houby, u kterých si nejste stoprocentně jisti. Pokud máte pochybnosti, nechte je v lese. Sbírejte pouze do košíku, ne do igelitové tašky, kde se plodnice zapaří a ztratí typické znaky. Doma každou houbu znovu zkontrolujte, ideálně za denního světla. Malé děti a domácí zvířata držte od nasbíraných hub dál.

Než začneš k houbě čichat, musíš vědět, jak to dělat správně. Nikdy nepřivoněj k plodnici, kterou neznáš, přímo nosem u klobouku. Některé houby mají výtrusy, které dráždí sliznici, a u některých druhů může být vůně tak silná, že ti zaleze do krku. Plodnici vždy vezmi do ruky, přibliž ji k nosu ve vzdálenosti asi deseti centimetrů a pomalu nasaj vzduch. Pokud potřebuješ vůni zesílit, rozlom klobouk nebo nařízni třou. Tím se uvolní těkavé látky, které jinak zůstanou skryté.

Pro ostrý čich je potřeba trénink. Začni s houbami, které dobře znáš, a všímej si, jak se jejich vůně mění s stářím a vlhkostí. Některé pachy si zapamatuj jako referenční body: anýz, mouka, ředkvička, mýdlo, shnilé dřevo. Když narazíš na houbu, u které si nejsi jistý, přivoň několikrát, ale vždy s odstupem. Nos se rychle unaví a po chvíli přestane rozdíly vnímat. Pomůže, když mezi vzorky přivoníš k vlastnímu rukávu nebo k neutrální látce.

Většina lidí začíná určovat houby pohledem na klobouk. To je pochopitelné, protože klobouk je nejnápadnější část plodnice. Jenže právě vůně, kterou houba vydává, často prozradí víc než barva, tvar nebo velikost. Čichové určování není náhradou za znalost znaků, ale je to spolehlivý pomocník, který dokáže odhalit rozdíl mezi jedlou a nejedlou houbou tam, kde si klobouk nevíš rady.

Klobouk bývá v mládí polokulovitý, později plochý až mírně vyklenutý, s průměrem obvykle mezi pěti a dvanácti centimetry. Barva je čistě bílá, někdy se slabým krémovým nádechem, na okraji může být jemně vláknitý. Nikdy nemá na klobouku žádné šupinky ani zelené či žluté odstíny, což ji odlišuje od muchomůrky zelené. Povrch je hladký, za vlhka mírně slizký, ale nikdy nelepkavý jako u některých jiných druhů.