Co se stane, když vyrazíte na noční túru bez měsíčního svitu

Jak poznáte, že je trasa pro vás náročná? Náročnost nepoznáte jen z délky nebo převýšení. Důležitý je povrch – kamenitá stezka, mokré kořeny nebo písek zpomalí i zkušeného chodce. Proto si předem zjistěte, zda trasa vede po zpevněné cestě, nebo po pěšině. Dále zvažte vlastní zkušenost a vybavení: bez trekových holí a kvalitní obuvi bude sestup po suti mnohem pomalejší. Pokud máte děti nebo méně zdatné parťáky, připočtěte až polovinu času navíc.

Nezapomínejte na teplo. V noci klesá teplota rychleji, i v létě může být pod nulou. Vrstvěte oblečení a mějte s sebou navíc nejméně jednu vrstvu na převlečení, kdybyste se zpotili. Svačinu si rozdělte na menší porce a jezte častěji, tělo v chladu spaluje víc energie. Tekutiny pijte po malých doušcích, ale pravidelně – dehydratace ve tmě přichází nenápadně. A pokud se něco pokazí, zastavte se a zvažte, zda je bezpečnější pokračovat, nebo počkat do svítání. Není ostuda otočit se.

Nakonec si pamatujte, že nejbezpečnější je zůstat na místě, pokud nemáte ani tušení o směru. Záchranáři vás najdou snáz, když se nebudete pohybovat, a v noci bez baterky je to dokonce nejefektivnější strategie. Pokud se rozhodnete čekat, vyhledejte suché místo pod stromem, schoulte se do klubíčka a využijte teplo vlastního těla. Ráno se orientace vrátí a vy budete mít mnohem větší šanci dostat se ven bez zbytečných pádů a zranění.

Klíčové je vrstvy neustále regulovat. Jakmile začnete cítit, že se potíte, zastavte se, sundejte jednu vrstvu a teprve poté pokračujte. Čím dříve zareagujete, tím méně potu se vytvoří. Stejně tak při přestávce nebo na sedle oblečte svrchní vrstvu dřív, než vám začne být zima. Čekání na pocit chladu je největší past – když ho ucítíte, je už pozdě.

Co si zabalit, když se počasí může otočit Základem je vrstvené oblečení – funkční prádlo, fleecová vrstva a nepromokavá bunda. Do batohu patří čelovka, píšťalka, mapa s buzolou a lékárnička. Nezapomeňte na dostatek vody a energeticky bohatou stravu. V sedle fouká téměř vždy, takže přibalte i teplejší čepici a rukavice. Mobilní telefon berte jako doplněk, ne jako hlavní navigaci – v horách může být signál nespolehlivý.

Další praktický trik je vytvořit si z oblečení nebo šátku provizorní svítilnu. Pokud máte u sebe zapalovač nebo sirky, můžete zapálit kousek suché kůry či větvičku — ne na otevřeném ohni, ale jen jako krátký zdroj světla pro orientaci na nejbližší metr. Pozor na suché listí a vítr, oheň je v lese vždy riziko. Pokud nemáte žádný zdroj ohně, použijte bílou část dlaně a odlesk od sněhu nebo světlejšího kamene — i to stačí na to, abyste rozeznali obrysy terénu.

Prvním krokem je zklidnit dech a zpomalit myšlení. Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy viděli značku nebo rozcestí. Pokud máte mobil, podívejte se na displej, ale jen krátce a ne v úrovni očí — po pěti minutách koukání do podsvíceného displeje totiž ztratíte zbytky nočního vidění a okolní tma bude ještě nepřehlednější. Raději si zapněte na mobilu kompas nebo GPS a položte si ho do kapsy tak, aby svítil jen na zem.

Poslední rada: naslouchejte. Bez měsíce se krajina projevuje zvuky. Vnímáte proudění větru, vzdálený šum řeky, praskání větví. Tyto signály vám napoví, kde jste i co se kolem děje. Pokud uslyšíte něco neobvyklého – třeba klepání nebo hlasy – zpomalte a rozhlédněte se. Není to duch; je to často jiný turista, který se také ztrácí. Sdílení informací o trase a o tom, co jste viděli, může zachránit oběma stranám hodiny bloudění. A když dojdete na vrchol, vypněte čelovku a nechte oči zvyknout si na hvězdnou oblohu. To je ten okamžik, kdy zjistíte, že tma není nepřítel – je to jen jiný prostor, který se dá zvládnout.

Praktickým pomocníkem je pravidlo „čtyři hodiny dopoledne, tři odpoledne". To znamená, že hlavní část trasy naplánujte na dopoledne, kdy máte nejvíc energie a světla. Odpoledne počítejte s únavou a s tím, že se vše zpomalí. Dobré je také sledovat předpověď počasí a v případě bouřky nebo silného větru zvolit kratší variantu. Mnoho lidí podcení, že po dešti jsou kameny kluzké a cesta se protáhne.

Typická chyba je také vodítko omotané kolem ruky. Pes může náhle trhnout a vy ztratíte stabilitu nebo si poraníte zápěstí. Používejte raději běžné vodítko s poutkem, které držíte volně, a při náhlém pohybu ho nechte proklouznout. Další chybou je příliš dlouhé vodítko na úzké stezce – pes se vám pak motá mezi nohama. Zkraťte ho na vzdálenost, kdy má pes hlavu u vašeho kolena, a nechte ho jít na jedné straně.

Základem je naučit psa, že volné vodítko je výhodné. Když jde pes u vaší nohy bez tahu, odměňte ho pamlskem nebo krátkou hrou. Jakmile začne táhnout, okamžitě zastavte a počkejte, až se vodítko uvolní. Teprve pak pokračujte. Tento princip – zastavit při tahu, jít při uvolnění – musí být důsledný. Pokud povolíte jen někdy, pes se naučí, že tahání se občas vyplácí, a problém přetrvává.