Když dítě prohraje, naučte ho to zvládat bez scén

U tenisu a badmintonu platí, že hrajete‑li na půlce kurtu, musíte si určit, kdo stojí kde. Nejčastější chyba je, že oba stojíte na středu a hned první míč letí do strany. Domluvte se předem: jeden hlídá přední část, druhý zadní, nebo si rozdělte levou a pravou polovinu. Podání hrajte kratší a bez velkého tlaku, jinak si míč hned vyberete a přestanete hrát. Počítejte jen výměny, které skutečně skončí chybou, ne každý odbitý míč.

Dvouleté dítě nepotřebuje k hře plastové housenky ani elektronické panenky. Nejvíc se toho naučí při jednoduchých činnostech, které zvládnete kdykoli a kdekoli – doma, u lékaře, v tramvaji. Jde o to, abyste se naladili na jeho úroveň a nechali ho vést. Následující hry zvládne bez jakýchkoli rekvizit a přitom rozvíjejí řeč, pozornost i pohyb.

Druhá hra rozvíjí počítání: číselná řada. Nakreslete na chodník dlouhou vlnovku a podél ní čísla od jedné do dvaceti. Dítě skáče z čísla na číslo a říká, co následuje. Můžete přidat barvy – sudá čísla modře, lichá červeně. Pozor na to, aby čísla byla dost velká a čitelná i pro toho, kdo stojí. Vyhněte se psaní malých číslic – děti je přehlédnou a hra ztratí smysl.

Hry, které nevyžadují nic než vaši pozornost První je „paci, paci, pacičky". Dvouleté dítě zvládne tleskat do rytmu, i když ještě neumí přesně opakovat slova. Stačí, když mu tleskáte do dlaní a zpíváte jednoduchou melodii. Pozor na přehnanou rychlost – dítě se pak ztrácí a přestane reagovat. Zpomalte a nechte ho, ať určuje tempo samo. Další je „vařila myšička kašičku" na dlani. Prstem kroužíte po dětské dlani a na konci zvednete ruku. Dvouleté děti chtějí dělat totéž s vaší dlaní. Nechte je, i když to bude neohrabané. Typická chyba: dospělý pořád opravuje pohyb a dítě přestane bavit.

Nakonec pamatujte, že nejde o výkon, ale o společný čas. Dvouleté dítě se učí nápodobou a opakováním. Když mu předvedete jednoduchý pohyb a necháte ho, ať ho zopakuje, posilujete jeho sebevědomí. Když ho necháte vymyslet vlastní variace, rozvíjíte tvořivost. A když ho necháte prohrát nebo se splést, učíte ho, že chyba není konec světa. To vše zvládnete bez jediné hračky – jen s vlastníma rukama, hlasem a trpělivostí.

Typickou chybou je nechat dítě vyhrát za každou cenu. Dítě pak nemá šanci zažít přirozenou frustraci a v kolektivu narazí. Stejně škodlivé je ale nechat ho prohrávat pořád dokola „pro tvrdou školu". Ideální je střídat to – někdy vyhraje, někdy ne. U stolních her můžete mírně upravit pravidla ve prospěch mladšího hráče, ale vždycky to řekněte nahlas: „Dneska ti pomůžu, příště hrajeme naostro." Dítě tak rozumí, že úleva je dočasná a není to podvod.

Pohybová hra „čáp ztratil čepičku" funguje i bez čepice. Stačí, když řeknete barvu a dítě se rozhlédne po místnosti, kde je něco v té barvě. Dvouleté dítě ještě neumí říct „modrá", ale ukáže prstem. Nežádejte přesnou odpověď. Místo toho se ptejte: „Kde je modrá?" a dítě ukáže. Pokud neukáže, vezměte ho za ruku a společně na věc sáhněte. Nikdy dítě netrestejte za to, že neodpoví – jen ho veďte dál. Další variantou je „domeček, domeček, kdo v něm bydlí?" – vy se ptáte a dítě odpovídá zvukem zvířete, které zná.

Důležité je střídat aktivity po pár minutách. Dvouleté dítě udrží pozornost dvě až pět minut, pak potřebuje změnu. Když začne odcházet, není to neposlušnost, ale únava. Nabídněte jinou hru ze stejné sady – například místo tleskání začněte dupat. Vyhněte se tomu, abyste dítě nutili dokončit, co jste začali. Také se vyhněte srovnávání s jinými dětmi. Každé dvouleté dítě má jiné tempo. Když hru zvládne o měsíc později, je to v pořádku.

Prvních šest nápadů vychází z krabic a papíru. Koruna: kruh z kartonu, potažený alobalem, s hroty z role od papírových utěrek. Štít: dva kruhy slepené křížem, na vnější straně natřené barvou, na vnitřní straně držadlo z pruhu látky. Meč: dvě vrstvy kartonu slepené křížem, rukojeť omotaná provázkem. Lucerna: sklenice od okurek, do víčka udělejte dírku a protáhněte drátek, uvnitř svíčka z LED. Dalekohled: dvě ruličky od papírových utěrek spojené izolepou, potažené černým papírem. Kompas: víčko od zavařovačky, uvnitř nalepený papírový ciferník, ručička z kancelářské sponky.

Základní hrou je schovávání vlastních dlaní. Dvouleté děti milují, když se obličej schová za ruce a pak se objeví. Řekněte „kuk" a nechte dítě, ať to zkusí taky. Chybou je, když dospělý stále opakuje stejný rytmus a nenechá dítě vymyslet vlastní variantu. Nechte ho, ať se schová ono – i když to znamená, že vás nechá čekat. Vydržte pár vteřin a pak se zeptejte: „Kde jsi?" Dítě se ozve smíchem nebo slovem.