Když lať ukáže vlnu, poznáte to při každém kroku
Tlustá podložka, řádově od tří do pěti milimetrů i více, vypadá na první pohled jako lepší volba. Víc materiálu znamená víc pohodlí, menší hluk a lepší izolaci. Jenže každý milimetr navíc je i prostor, do kterého se deska může prohnout. U zámkových systémů, které drží jen třením a tvarem, vzniká při chůzi mikroskopické pohupování. To se po měsících projeví jako vrzání, uvolněné spoje nebo dokonce vylomené jazýčky. Výrobci proto k plovoucím podlahám většinou udávají maximální přípustnou tloušťku podložky a její překročení bere jako chybu montáže.
Nejčastější chyba je, že se měří jen tam, kde to vypadá špatně. Druhá chyba je měření po položení další vrstvy, kdy už se nedostanete na původní podklad. Třetí a nejhorší je spoléhat na to, že se to vyrovná samo. Každý krok po takovém podkladu vrzne, dlažba praskne nebo se rozkmitá, plovoucí podlaha se rozjede ve spojích. Nerovnost se vždycky projeví v místě, kde ji nejvíc potřebujete mít v klidu.
Typická chyba je snaha dohnat lesk silnější vrstvou. Silná vrstva schne dlouho, uvnitř zůstává měkká a po pár týdnech se začne loupat přesně v místech, kde byla nejtlustší. Další častá chyba je míchání různých typů přípravků — vodou ředitelný lak přes zbytky olejového vosku nedrží a vytváří mapy. Nikdy také neleštěte podlahu, která ještě nedoschla; vosk vtlačený do měkkého laku vytvoří šmouhy, které se už nedají rozleštit.
Typické chyby se opakují: nábytek se staví přímo na podlahu bez kontroly dokumentace, koberce se pokládají přes celou místnost včetně okrajů a pod nožičky se dávají tlusté filcové podložky, které sice chrání povrch, ale zároveň brzdí odvod tepla. Další chybou je zapomenout na nábytek při návrhu topných okruhů. Pokud se topné zóny plánují dopředu, lze je v místech budoucího zatížení vynechat nebo rozdělit na menší celky a problém nevznikne vůbec.
Postup, který funguje i na starou vrstvu Na čerstvou mastnotu stačí teplá voda s trochou prostředku na nádobí. Hadřík namočte, vyždímejte a přejeďte povrch. Potom opláchněte čistou vodou a dosucha utřete. Pokud je vrstva starší, použijte jedlou sodu. Nasypejte ji na vlhký hadřík a krouživými pohyby rozetřete. Soda tuk rozruší mechanicky i chemicky. Nechte působit dvě až tři minuty, pak setřete a opláchněte.
U odolných nánosů na kovových mřížkách pomůže pára. Mřížku vložte do dřezu, zalijte vařící vodou a přidejte lžíci octa. Po deseti minutách mastnota povolí. Nikdy nepoužívejte ostré kovové škrabky na smalt – udělají rýhy, ve kterých se tuk usazuje ještě rychleji. Na sklokeramiku zase nepatří abrazivní prášky, poškrábou povrch.
Pozor na kombinaci čistících prostředků. Smíchání prostředku s chlorem a kyselinou (ocet) uvolňuje jedovaté plyny. Vždy používejte jen jeden přípravek a důkladně opláchněte. Také se vyhněte čistění za provozu sporáku – horké plotýnky mohou hadřík vznítit.
Pokud lať ukáže větší odchylku, než je tolerance pro váš typ podlahy, řešte to ještě před pokládkou. Menší vlny srovnáte broušením nebo tmelem, větší propady vyplníte vyrovnávací hmotou. U dřevěných podkladů se dělá vyrovnání pomocí podkladních desek nebo broušení, u betonu zase samonivelační stěrka. Vždycky platí, že čím rovnější podklad, tím menší riziko, že se vám podlaha po čase rozjede. Dvoumetrová lať je přitom nejlevnější pojistka, kterou můžete mít.
Nejprve podlahu zbavte prachu a písku suchým nebo mírně navlhčeným mikrovláknem. Hrubé částice by při mokrém mytí fungovaly jako brusivo a udělaly by v laku škrábance. Teprve potom přejděte k mokrému mytí. Hadr vyždímejte do ruky tak, aby z něj nekapalo, a myjte po menších plochách. Po každém tahu hadr opláchněte v čisté vodě a znovu důkladně vyždímejte. Nikdy nenechte vodu na podlaze zaschnout – stopy po vodním kameni se z laku odstraňují mnohem hůř než běžná špína.
Rovinnost podkladu se nedá posoudit okem ani podle toho, jak se po něm chodí naboso. Rozhoduje dvoumetrová lať a měřidlo. Lať pokládáte na podklad tak, aby se dotýkala ve dvou bodech, a ve třetím měříte vzdálenost mezi spodní hranou latě a povrchem. Právě tato mezera ukazuje, jak velká vlna nebo propad v podkladu skutečně je. Bez latě a měřidla pracujete naslepo a každá další vrstva jen zvětší to, co jste podcenili.
Jaké tolerance se ještě dají tolerovat U podlahových konstrukcí se běžně pracuje s tolerancí dva milimetry na dva metry pro rovinnost. To znamená, že mezi latí a povrchem by neměla vzniknout větší mezera než dva milimetry. U větších celků, jako jsou haly nebo dlouhé chodby, se tolerance vztahuje na každé dva metry, ne na celou plochu najednou. Pokud naměříte tři nebo čtyři milimetry, ještě to nemusí znamenat katastrofu, ale musíte vědět, jakou vrstvu na to budete pokládat. Samonivelační hmota zvládne i větší rozdíly, ale jen do určité tloušťky, kterou výrobce udává.