Když vybíráte hru pro předškoláka, rozhoduje věk a jeho ruce

Další možností je vyprávění na pokračování. Jeden řekne větu, druhý naváže. Stačí začít obyčejně: „Šli jsme po ulici a potkali jsme…" Děti milují, když se příběh zvrhne v absurditu — mluvící kočka, létající autobus. Vyhněte se ale tomu, abyste příběh řídili vy. Nechte dítě určovat směr, i když bude nelogický. Právě v tom je ta zábava.

Nejčastější chyba je vysvětlovat pravidla moc dlouho dopředu. Dítě poslouchá pět minut výklad a pak nemá sílu na samotnou hru. Pravidla řekněte v jedné větě a zbytek nechte na objevování. Pokud hra obsahuje složitější mechaniku, ukažte ji až ve chvíli, kdy na ni dítě narazí. U mnoha her stačí začít a první kolo odehrát společně, místo abyste předávali návod.

Na co se dívat u pravidel a délky hry Pravidla musí mít jednu, maximálně dvě věty, která se dítěti řekne před začátkem. Pokud potřebujete výklad delší než dvě minuty, hra pravděpodobně počká do školy. Zároveň hlídejte délku jedné partie. Předškolák udrží pozornost zhruba deset až patnáct minut, u oblíbené hry o něco déle. Když hra trvá půl hodiny, poslední třetina už není hra, ale vyjednávání s unaveným dítětem.

Nejdřív se podívejte na ruce. Předškolák má hrubou motoriku slušnou, jemnou ještě ne. Karty, které se musí držet v vějíři a tajně si je prohlížet, jsou pro něj často nadlimitní zátěž — ne kvůli myšlení, ale kvůli prstům. Stejně tak malé dílky, které se přesně zasouvají, nebo figurky, které padají při sebemenším dotyku. Vyberte hru, kde se díly drží dobře, kde jsou dost velké a kde se nic neposouvá, když dítě položí ruku na stůl.

První hra je klasika: skákání panáka. Nakreslete obdélníky do sloupce, střídavě jeden a dva vedle sebe. Do prvního napište jedničku, do dalších čísla až do deseti. Dítě hází kamínek na políčko a skáče po jedné noze tam a zpět. Typická chyba: moc velké obdélníky. Děti pak nedoskočí a přestane je to bavit. Udělejte políčka velká asi jako dětská noha, maximálně dvě stopy. Další častá chyba je zapomenout na místo pro odpočinek – nakreslete na konci širší obdélník, kde může dítě stát oběma nohama.

Zkuste vymezit oblast, kde se schovává. Místo celého bytu nebo zahrady určete tři až čtyři místnosti nebo jeden pruh pozemku. Děti pak nemají pocit, že prohledávají nekonečný prostor, a hledání je rychlejší a napínavější. Zároveň tím snížíte riziko, že se někdo schová na opravdu nebezpečném místě, jako je skříň s chemikáliemi, balkon nebo prostor za spotřebiči. Právě snaha schovat se „lépe než minule" vede děti k místům, která dospělý na první pohled nezkontroluje.

Nejjednodušší je otočit role. Vy se schováváte a děti hledají. Děti milují pocit, že mají navrch. Nastavte ale pevná pravidla: nesmíte se schovat mimo vymezený prostor, nesmíte se pohnout, dokud vás nenajdou, a nesmíte vydávat zvuky. Pro menší děti je lepší, když se schováte tak, aby část těla zůstala vidět. Jinak hledání přestane být hrou a začne být frustrací. Vyhněte se schovávání ve skříních, sušičkách a mrazničkách, i kdyby to děti považovaly za vtipné.

Předškolák zvládne víc, než se na první pohled zdá, ale málo toho, co výrobci na krabicích slibují. Mezi čtvrtým a šestým rokem se dítě učí udržet pravidla, čekat, až na něj přijde řada, a prohrávat. To jsou dovednosti, které se rodí pomalu. Hra, která je přecení, skončí pláčem a rozházenými figurkami. Hra, která je podcení, skončí nudou. Rozdíl mezi obojím je přitom jen pár detailů, kterých si při nákupu všimnete během minuty.

Než hru koupíte, zkuste si v hlavě odehrát jednu partii. Kdo vyhraje, jak se to pozná, co dítě dělá, když je na tahu, a co se stane, když prohraje. Pokud nedokážete odpovědět na všechny čtyři otázky, hra pravděpodobně není pro předškoláka. Stejně tak funguje jednoduchý test v obchodě: vezměte hru do ruky, otočte ji a podívejte se na doporučený věk. Ten je orientační, ale výrobce obvykle ví, pro koho hru dělal.

Nakonec se vyplatí vybírat hry, které jdou hrát i ve dvou a které mají variantu pro nejmenší. Dítě tak může hrát s rodičem i se starším sourozencem, aniž by se pravidla musela měnit. Až se hra omrzí, není to selhání — znamená to, že dítě poskočilo dál. V tu chvíli je čas sáhnout po složitější hře a tu starou nechat v poličce pro mladšího sourozence nebo pro návštěvu.

Typická chyba je kupovat hru „na vyrostání". Rodiče koupí složitější hru s tím, že se ji dítě naučí. Většinou se ji naučí až za rok a do té doby leží ve skříni. Druhá častá chyba je hrát za dítě, aby hra odsýpala. Tím se naučí, že pravidla platí jen do chvíle, než se někomu nehodí. Třetí chyba je vybírat hru podle oblíbené postavičky z televize. Postavička prodává, ale mechanika hry bývá prázdná — dítě se rychle přestane bavit, protože nemá co objevovat.