Pasáže v centru Prahy: co nabízí a čím se liší od ulice

Celý průzkum vám zabere zhruba hodinu až dvě, podle toho, jak moc se zdržíte u každého náznaku. Vezměte si pevné boty, protože svah je místy kluzký, a pokud půjdete na podzim, počítejte s listím, které zakrývá nerovnosti. Vyhněte se návštěvě po dešti – bláto znemožní rozeznat, co je původní terén a co už jen sesuv. A hlavně: nechoďte sami do míst, kde nevidíte na cestu zpět. I když je to město, letenský svah umí být zrádný.

Když se řekne Letná, většina si představí park, letenské sady a hlavně tu dlouhou serpentinu, po které dnes jezdí šaliny z Chotkovy silnice až k Hradčanské. Málokdo už ví, že kdysi vedla tramvajová trať úplně jinudy – přímo svahem z letenské pláně dolů k Vltavě. A právě tudy jezdila legendární linka č. 23. Pokud chcete její trasu objevit dnes, musíte zkoumat terén spíš než jízdní řády.

Nejprve si najděte výchozí bod: křižovatku ulic Letenská a U Brusnice, poblíž Chotkovy silnice. Odtud se vydejte pěšky dolů po zeleném svahu, souběžně s dnešní serpentinou, ale o kus západněji. Všímejte si terénních nerovností – míst, kde je svah jakoby proříznutý, kde tráva roste jinak nebo kde se v hlíně rýsují zbytky kamenného lože. Typický začátečník udělá chybu, že se drží asfaltových cestiček a hledá něco jako koleje. Ty už dávno nejsou. Musíte se dívat na obrysy svahu a na staré zídky, které trať podpíraly.

Typickou chybou návštěvníků je soustředit se pouze na hlavní vstup a orámování oken. Sgrafita ale pokrývají i vyšší patra, kde se opakují motivy diamantů, květin a figurálních výjevů. K jejich přečtení si vezměte dalekohled nebo foťák s delším ohniskem – z úrovně očí totiž často zahlédnete jen spodní třetinu výzdoby. Pokud nemáte dalekohled, zkuste se postavit na protější stranu náměstí, odkud je fasáda vidět v celé výšce. Právě z dálky vynikne rytmus, kterým architekt rozmístil jednotlivá pole mezi okny.

Jak zahrada dotváří celkový dojem z vily? Zahrada u funkcionalistické vily by měla být stejně racionální jako dům sám. Místo bujných záhonů a romantických křivek se zde objevují přímé linie, trávník a několik solitérních dřevin – často bříza, borovice nebo ovocný strom. Důraz se klade na propojení interiéru s exteriérem, proto se v zahradě objevují terasy, schodiště a opěrné zídky z režného betonu či kamene. Nenechte se zlákat k výsadbě tújí nebo jiných hustých jehličnanů podél plotu; vytvoříte tím optickou bariéru, která je v přímém rozporu s funkcionalistickým důrazem na světlo a otevřenost.

Než si prohlídku naplánujete, zkontrolujte si otevírací dobu – palác slouží jako muzeum a přístupný je jen v určitých hodinách. Vstup do zahrady bývá volný, ale fasádu si prohlédnete i bez vstupenky. Vyhněte se sobotnímu dopoledni, kdy se na náměstí konají trhy a pohled na sgrafita ruší davy. Ideální je všední den kolem deváté hodiny, kdy je náměstí prázdné a slunce svítí od východu. Tím získáte klid na to, abyste si mohli vychutnat každou rýhu – a to je přesně to, co si z renesanční perly odnesete.

Funkcionalistická vila není jen strohá bílá krabice s pásovými okny. Její architektura pokračuje i za fasádou – do zahrady a až k hranici pozemku. Právě plot a vegetace často rozhodují o tom, jestli dům působí autenticky, nebo jako pouhá napodobenina. Když se naučíte číst tyto prvky, snadno rozeznáte skutečnou funkcionalistickou vilu od novodobé stylizace. A pokud vlastníte podobný dům, získáte návod, jak jeho okolí upravit bez zbytečných chyb.

Praktický test: postavte se doprostřed nádvoří a sledujte, kde začínají a končí arkády. V renesanci je rytmus sloupů pravidelně rozvržený a osy oken v patře se přesně shodují s osami arkád. Pokud okenní osy „ujíždějí" a nesedí na sloupy, je to buď pozdější barokní přestavba, nebo původní stavba z doby, kdy se na symetrii nehledělo. Zaměřte se i na klenbu: renesanční klenba v přízemí je téměř vždy valená s lunetami, zatímco gotika používá křížovou žebrovou klenbu. Pokud uvidíte žebra, renesance to není.

Základem je materiálová a tvarová střídmost. Funkcionalistický plot nebývá zděný, vysoký ani okrasný. Typicky jde o nízkou podezdívku z režného zdiva nebo betonu, na které stojí subtilní kovové tyčky či drátěné pletivo. Často se používaly i živé ploty z habru nebo ptačího zobu, které měly být spíše průhledné a vzdušné. Vyvarujte se masivních dřevěných palisád, kovaných ornamentů nebo cihelných sloupků s betonovou stříškou – to vše patří spíše k vilám z přelomu století.

Pozor na typickou chybu — renesanci poznávat jen podle sgrafit. Sgrafitová fasáda je sice typická, ale dochovala se jen na menšině paláců. Mnohem spolehlivější je kombinace portálu a dvora. Další past: některé paláce mají renesanční portál, ale dvůr byl v 19. století upraven do podoby zahrady. V takovém případě hledejte na fasádách nádvoří stopy po zazděných arkádách — často jsou vidět obrysy oblouků nebo zazděné patky sloupů. Pokud si nejste jistí, prohlédněte si ostění oken; renesanční okna mají tzv. šambránu s kapkami, což je úzký profil s malými závěsky po stranách.