Stesk po rodičích na táboře: chyba, která ho prodlužuje
Možná narazíte na to, že některé děti emocionální hry odmítají, protože jim připadají trapné nebo příliš „na měkké". V tom případě je zkuste propojit s pohybem – třeba pantomimou, kdy dítě předvádí emoci a vy ji hádáte, nebo hrou na „slepou kresbu", kdy dítě popisuje emoci a vy ji kreslíte podle jeho pokynů. Častou chybou je, že rodiče hru vzdají po prvním neúspěchu. Buďte trpěliví a nabízejte různé varianty. Vždy, když si hrajete, sledujte, co dítě baví, a přizpůsobte se. Výsledkem pak není jen kratší vztek nebo více úsměvů, ale i to, že dítě samo začne rozpoznávat emoce u druhých a nabídne pomoc, aniž byste o to museli žádat.
Nezapomínejte ani na jednoduché pokusy, které děti ohromí. Potřebujete jen ocet, jedlou sodu, barvivo a sklenici. Vyrobte si domácí sopku, která efektně bublá. Nebo si vytvořte vlastní kinetický písek z mouky a oleje – poměr dvě ku jedné. U všech experimentů platí jedno zlaté pravidlo: nejdůležitější je dohled dospělého a předem připravený pracovní prostor, který se nebojíte ušpinit. Typická chyba je nechat děti experimentovat bez vysvětlení, co se děje.
Rozdíl mezi didaktickou hračkou a obyčejnou hračkou spočívá v tom, že první z nich cíleně rozvíjí konkrétní dovednost, zatímco druhá slouží hlavně k zábavě. U dvouletých dětí je klíčové, aby hračka podporovala jemnou motoriku, logické myšlení a slovní zásobu. Přitom nemusíte kupovat drahé a složité výrobky. Často stačí jednoduché pomůcky, které doma snadno vyrobíte, a které dítě zaujmou na delší dobu než většina plastových hraček z obchodu.
Začněte jednoduchou hrou s kartičkami nebo obrázky, které znázorňují emoce – radost, smutek, strach, vztek, překvapení. Rozložte je na stůl a nechte dítě vybrat kartu, která odpovídá tomu, jak se právě cítí. Poté se ptejte: „Kdy jsi to dnes naposledy cítil? Co se stalo?" Dítě se učí propojit vnitřní stav s konkrétní situací a pojmenovat ho. Pozor na to, abyste jeho odpověď nehodnotili, jen ji přijměte a případně rozšiřte: „Aha, takže když tě kamarád nechtěl pustit na houpačku, byl jsi smutný." Tím mu dáváte zpětnou vazbu, že jeho pocity jsou v pořádku.
Další účinnou aktivitou je hra na „zrcadlo". Sedněte si proti sobě a předvádějte různé výrazy obličeje – úsměv, zamračení, překvapené oči. Dítě je opakuje a vy pak společně hádáte, jaká emoce to může být. Tato hra rozvíjí empatii, protože se dítě učí číst signály druhých lidí, nejen své vlastní. Pokud si nejste jistí, jak na to, začněte s výraznými emocemi a postupně přidávejte jemnější nuance. Vyhněte se však tomu, abyste hru brali jako zkoušku nebo soutěž – hlavní je, aby ji dítě bavilo a cítilo se bezpečně.
Typickou chybou je, že rodiče slibují dítěti, že si pro něj přijedou, kdykoli si řekne. Tím ale vytváříte nejistotu – dítě pak neprožívá tábor naplno, ale čeká, kdy to „nevydrží". Místo toho mu řekněte, že si dopisujete a že se uvidíte po skončení tábora. Pokud je to poprvé, zkuste zvolit kratší pobyt, třeba týdenní. A hlavně se domluvte na tom, jak budete komunikovat – jestli pošlete dopis, nebo mu dovolíte volat. Většinou platí, že čím méně telefonování, tím lépe, protože každý hovor může vyvolat slzy. Stanovte si jasné pravidlo – třeba jeden hovor v polovině tábora a jinak pouze písemný kontakt.
Při výběru se zaměřte na materiály, které jsou bezpečné a zdravotně nezávadné. Dřevo je ideální, protože je přírodní, pevné a příjemné na dotek. Vyhněte se hračkám s malými částmi, které by dítě mohlo spolknout, a také těm, které mají ostré hrany nebo obsahují toxické barvy. Než hračku koupíte, zkuste si představit, jak ji dítě bude používat. Pokud má hodně malých dílků, bude se vám doma ztrácet a dítě rychle ztratí zájem. Raději sáhněte po větších kusech, které se snadno uchopí a manipulace s nimi je bezpečná.
Co si sbalit a na co nezapomenout – nejdůležitější je komunikace Kromě věcí je klíčová komunikace. Před odjezdem si sedněte a klidně si promluvte o tom, co ho může čekat. Vysvětlete mu, že se může stát, že se mu bude stýskat, a že je to úplně normální. Řekněte mu, že když bude smutný, může si napsat dopis nebo se svěřit vedoucímu. Naučte ho, jak se zachovat v situaci, kdy se mu nebude chtít ráno vstávat, nebo když ho někdo naštve. Dejte mu konkrétní tipy, třeba „když budeš smutný, představ si, že ti máma dává pusu na čelo" nebo „když si nebudeš vědět rady, najdi si místo, kde se cítíš dobře, a chvíli tam buď". Tím mu dáte do rukou nástroje, které může použít.
Na závěr si nechte rezervu na spontánní hru. Někdy nejlepší zábava vznikne sama, když děti dostanou volný prostor a pár neobvyklých pomůcek, jako jsou kolíčky na prádlo nebo staré klíče. Nebojte se nechat děti chvíli se nudit, protože právě nuda je často startovací píst pro nejkreativnější nápady. Deštivé odpoledne tak může být příležitostí, ne nepříjemností.